Draví ptáci

Dravci jsou rození zabijáci, nejdravější a nejobratnější lovci ve světě ptáků. Bystrozrací páni vzduchu jsou vybaveni zahnutými pařáty a zahnutým zobákem, pomocí nichž loví své oběti.

Draví ptáci

         Termín draví ptáci se nejčastěji používá pro ptáky řádu sokolů. Tento rozsáhlý a různorodý řád se obvykle nazývá dravci a zahrňuje téměř 300 druhů, včetně orlů, jestřábů, káňat a sokolů. Ale zatímco jsou vzdušní lovci docela samozřejmě dravými ptáky, mnohé další druhy, které loví jiné živočichy, dravci nejsou. Například chaluhy i t'uhykove jsou hroziví lovci, ale ani jeden z nich není dravý pták. Ještě více matoucí je to, že ani sovy se stejně ostrým zrakem a ostrými drápy, jako má kterýkoli orel, nejsou pravými dravými ptáky.

         Ve skutečnosti ani jeden znak tyto ptáky přesně nevymezuje. Dravci jsou především masožravci, kteří se živí téměř všemi typy živočichů, včetně hmyzu, ptáků, plazů a savců. Aby mohli stravu požít, mají všichni dravci silné, ostře zahnuté zobáky, kterými roztrhají maso své kořisti na kousky.

        Téměř všichni dravci také aktivně loví a zabíjejí svou potravu. Avšak na rozdíl od většiny dravých ptáků nechytají svou kořist do zobáku, ale místo toho používají silné nohy a ostré zahnuté drápy. Nejnápadnější výjimkou jsou supi, kteří se živí speciálně mršinami. Proto jsou také jejich drápy tupé.

        Všichni dravci, at' už loví živou nebo mrtvou kořist, jsou aktivní jen ve dne. Několik druhů, jako je například sokol falco rufigularis, létá při slábnoucím světle, ale žádný z nich neloví za tmy. A tak se dravci často nazývají denními dravými ptáky, aby se rozlišili od nočních sov.

        Dravci jsou jedním z více kosmopolitních řádů ptáků a vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Jednotlivé dnuhy se přizpůsobily způsobem, který jim umožnil využívat téměř každý typ přirozeného prostředí od vrcholku hor po bažiny a od tropických pralesů po zamrzlé pustiny v tundrách.

        Dravci jsou pro normální existencí ostatních zvířat opravdu nezbytní. Zničit dravce znamená způsobit velkou újmu ostatním živočichům, přitom tato škoda je mnohem citlivější než ta, kterou způsobí sami dravci.

Stěhování

         Mnoho druhů dravců nezůstává po celý rok na jednom místě. Někteří se stěhují, aby se vyhnuli nejhorším extrémům počasí, zatímco jiní odlétají, aby mohli využívat sezónně bohatá prostředí. Draví ptáci, jako například včelojed lesní a menší poštolka obecná, jejichž strava zahrnuje velké množství hmyzu, často v létě odlétají na sever, aby využili letní žeň svých kořistí. Ale jak se blíží zima a počet hmyzu se snižuje, musí následovat slunce a vrací se na jih.

        Někteří dravci lovící jiné ptáky se také stěhují, aby využili sezónního stěhování svých kořistí. Například ostříž jižní (Falco eleonorae) dokonce odkládá dobu hnízdění, takže se mlád'ata líhnou, právě když je nebe nad jejich středozemní domovinou plné stěhujících se zpěvavých ptáků. Pro dospělé není tedy obtížné ulovit dostatek potravy pro sebe a pro svá hladová mlád'ata.

        Někteří ptáci, jako je sokol stěhovavý, se mohou stěhovat jen několik kilometrů z oblasti na vysočině, kde hnízdí, do oblasti na pobřeží, kde tráví zimu. Většina dravců se vyhýbá dlouhým tahům přes vodu. Je to proto, že jsou uzpůsobeni k plachtění a nemají vytrvalost, aby dlouhou dobu mávali křídly.

         Draví ptáci jsou skvělí letci. O způsobu letu a lovu určitého dravce lze zjistit mnoho pouhým studiem tvaru křídla. Obecně mají dravci dlouhá a široká křídla, která jim umožňují plachtit. Tím, že využívají vzestupných proudů teplého vzduchu a tahu vzduchu mohou ptáci, jako káně, supi a orli, setrvat ve vzduchu téměř bez námahy. Když pak prohledávají křížem krážem zem pod sebou a snaží se najít potravu umožňuje jim technika letu strávit ve vzduchu dlouhé dny.

       Jedním z nejvíce obdivovaných dravců ve vzduchu je orel kejklíř (Terathopius ecaudatus).

Dospělý orel se může pochlubit téměř dvoumetrovým rozpětím křídel, ale v obrysech se zdá být téměř bez ocasu. Při prohledávání rozlehlých oblastí urazí velký kus cesty rychlostí až 80 km/h. Změny směru dosáhne tím, že nakloní křídla velmi podobným způsobem jako mořský pták. Mává křídly jen občas a dokáže se dostatečně vznést i za mírnějšího závanu vzduchu.

Lovec vrabců

        Dravci, jako je krahujec obecný, který loví za letu. mají typicky kratší, zaoblenější křídla a dlouhý ocas. Krahujec obecný se často jen mihne kolem živého plotu, vyplaší malé ptáky, jednoho chytí a zabije a to vše jedním plynulým, velice rychlým smrtícím pohybem.

        Ale pravděpodobně největším mistrem letu ze všech dravců je sokol. Téměř nikdy neloví ze země. jeho královstvím je vzduch. Sokol létá určitě nejrychleji ze všech dravých ptáků. Málokterý pták mu unikne, nepodaří se to dokonce ani takovému letci, jako je vlaštovka. O sokolu stěhovavém se často uvádí, že když se vrhá na svou kořist, je schopný dosáhnout rychlosti až 300 km/h. Sokol stěhovavý na svou kořist - což jsou často holubi a holubi skalní - téměř vždy útočí shora. Je to poměrně velký pták. V rozpětí křídel měří až 120cm a nekdy vazi az 1300 g. Predtim, nez svymi paraty zasadi smrtici ranu, stremhlav sleti asi 18 metru. Pokud jde o krahujce obecneho, ten malé ptáky chytá a zabíjí ve vzduchu jedním pohybem, zatímco ty větší nechává spadnout na zem mrtvé.

         Rychlým letcem je i maličký ostříž lesní. Je tak rychlý, že dokáže přímo ze vzduchu lovit vlaštovky a rorýsy obecné. Má rovněž šípovitá úzká křídla.

Poštolka

         Asi nejznámější ze všech dravých ptáků je poštolka obecná. V porovnání s ostatními dravci je opravdu malá, neváží o mnoho více než 250 g. Má vynikající zrak. Malého ptáka nebo myš vidí ze vzdálenosti jednoho kilometru. Občas loví tak, že slétá střemhlav na malé ptáky. Ale častěji přejímá tuto metodu: jakoby visí téměř nehybně na obloze, se zašpičatělými a roztaženými křídly a rozevřeným ocasem, a číhá na hraboše a jiné živočichy v trávě. Jakmile zahlédne vhodnou kořist, složí poštolka křídla a vrhne se střemhlav dolů z nebe s napřaženými pařáty.

         Schopnosti potřebné k nalezení, chycení, zabití a strávení živé kořisti zaručují, že se většina dravců stala hrozivými lovci. Některé druhy dravců, aby se vyhnuly konkurenci mezi sebou, osvojily si speciální stravovací návyky. I supi, kteří se živí mršinami mrtvých zvířat, se specializují. Druhy se silnými zobáky, jako např. sup ušatý (Aegypius tracheliotus) umí proniknout skrz silnou kůži velkých zvířat a vytrhnout pásy nejtužšího masa. Sup Gyps fulvus naopak čeká, až je zdechlina otevřená, a pak se krmí jejími vnitřnostmi. O menším supovi mrchožravém se zobákem více vybíravým je známo, že někdy rozbíjí pštrosí vejce kameny. Ale když se pustí do mršiny, je jeho špičatý zobák ideálně uzpůsobený k tomu, aby vyjedl zbytky po větších ptácích.

         Supi nejsou jediní, kdo se živí mršinami. Činí tak z menší či větší části i někteří dravci. Ale většina dravců aktivně loví a zabíjí svou oběť s pomocí přírodní výzbroje - zobáku a pařátů. Ale stejně jako si mrchožrouti vyvinuli schopnost živit se různě a nesoupeřit mezi sebou, tak i lovci získávají kořist různými způsoby. A navíc, protože samice dravců jsou téměř vždy větší než jejich druhové, snížila se i soupeřivost mezi pohlavími. Například samice krahujce obecného často loví drozdy a holuby, zatímco menší samci obvykle chytají sýkory a pěnkavy.

Vzdušný rybář

        Z hlediska anatomie je jedním z nejvíce přizpůsobených orlovec říční, který se živí rybami. Lovícího orlovce si nelze splést s jiným rybožravým ptákem. Nejenže má jehlovité ostré drápy, ale navíc má na nohou zvlášť drsné výstupky, které mu pomáhají uchopit pevně kořist, kterou tak dovedně vytáhne z vody. Orlovec řícní je zvláštní také tím, že si může otočit jeden z prstů na každé noze - takže mu mohou směrovat dva prsty dopředu a dva dozadu a tak lépe sevře svou kluzkou oběť.

         Většina dravců zabíjí tak, že má tři prsty dopředu a jeden dozadu, a i když jsou všichni vybaveni ostrými zahnutými drápy, používá se právě zadní prst jako nůž, který zasadí oběti ránu z milosti. Dravci, kteří loví jiné ptáky, mívají obvykle delší nohy a drápy, aby měli větší dosah. Africký Polybroides typus, který vyhledává svou kořist v dutinách stromů a v zemi, má dokonce zvlášť pružné a ohybné nohy, což mu umožňuje za svou kořistí proniknout do různých puklin a štěrbin.

         Mnozí draví ptáci předvádějí své nesmírné letecké schopnosti, když se snaží získat partnera. Takovéto projevy - doprovázené obvykle hlasitým voláním často připomínají let při lovu, nebot' jeden pták se střemhlav vrhá na druhého, jako by to byla kořist. Někteří sokoli provádějí společný let, při němž jeden pták upustí kořist a druhý ji chytí. Pár se může také zaklesnout pařáty a v kotrmelcích padat k zemi a až úplně na poslední chvíli se rozpojí, aby pak oba ptáci vzlétli vysoko do bezpečí.

        V období rozmnožování dravci často nelítostně chrání své teritorium a své soky z něj daleko vyhánějí. Velmi často dravci loví a zabíjejí jiné menší dravce, kteří se vetřou na jejich teritorium.

         Stejně jako se liší jednotlivé druhy, liší se i umístění jejich hnízd. Mnozí dravci hnízdí na přírodních plošinách, jako jsou okraje útesu, nebo používají hnízda jiných ptáků, někteří si staví vlastní obrovské stavby ve vysokých osamocených stromech.

Mláďata dravých ptáků

        Množství vajec v hnízdě se různí. Větší ptáci kladou méně vajec. V mnoha případech začíná proces líhnutí ihned, takže kde snesou více než jedno vejce, tam se líhnou mlád'ata v různou dobu. Pro ptáky, jako jsou dravci, kteří mají méně spolehlivý zdroj potravy, je to ideální, protože nemohou-li získat kořist, mají alespoň naději, že jedno z mlád'at přežije.

        Ve srovnání s většinou ptáků se mladí dravci vyvíjejí relativně pomalu. Sameček obstarává potravu, zatímco samička sedí na vejcích. Později pak loví oba rodiče. Zpočátku kořist pro mlád'ata natrhají na kousky, ale jak mladí rostou, musí si s trháním potravy poradit sami.

       Létat se učí také pomalu. Mladí ptáci jsou zpočátku dost neohrabaní a někdy jejich prvotní lety končí katastrofou. Proto je musí dospělí dále krmit i poté, co poprvé vyletěli z hnízda. Dospělí trénují svá mlád'ata ve schopnosti lovit tak, že jim jídlo přinesou do hnízda a pak s ním odletí, takže je mladí ptáci musí následovat. Dospělí také někdy upustí za letu kořist a mladé tak povzbuzují k tomu, aby za ní sletěli dolů a chytili ji. Teprve když si mlád'ata osvojí nepostradatelnou dovednost lovit sama, konečně se osamostatní a jsou soběstačná.

Víte, že?

        Ačkoli se sovám vyvinuly podobné zobáky a pařáty jako dravcům, nejsou příbuzní. Ač se to může zdát zvláštní, vědci se domnívají, že se sovy vyvinuly z ptáků podobných lelkovi lesnímu, zatímco za předka dravců se považuje volavkovitý pták.

        Dravci obecně polykají malou kořist celou. Mají velmi silné žaludeční šťávy, které jsou schopny rozložit i kosti oběti. Nestravitelné chlupy a peří asi po šestnácti hodinách vyvrhují ve formě kuliček.

        Sokol stěhovavý je ze všech ptáků rozšířen nejvíce, nežije pouze v Antarktidě. Mezi dravými ptáky je neobvyklý druh orlosupa, protože se živí množstvím rostlinné stravy – hlavně palmovým ovocem – a stejně tak i mrtvými rybami.

Poštolky mají nesmírně ostrý zrak – odhaduje se, že je osmkrát ostřejší než lidský zrak.

         Největší dravý pták je kondor alpský, který má rozpětí křídel více než tři metry. Nejmenší je asijský sokol trpasličí, který se velikosti 16 centimetrů podobá pěnkavě.