Středověký rytíř

něco o těchto válečnících.... příjemné čtení ;-)

Středověký rytíř

,,,Co je úkolem rytířů? Ochraňovat církev, bojovat proti nevěřícím, ctít kněžský stav, chránit chudé, aby jim nebylo ubližováno, prolévat krev za své bratry... A v případě potřeby i položit své životy".

John ze Salisbury, 1159

Evropský rytíř byl úctihodný válečník. Tento obrněný jezdec vyzbrojený kopím a mečem (kopím jen občas) teoreticky ale ne vždy prakticky, ovládal svým brilantním bojovým uměním středověká bitevní pole a zároveň zosobňoval kulturní ideál křesťanského muže, jehož čest, udatnost a ctnosti opěvuje dobová poezie. Ve skutečnosti byli rytíři jako profesionální vojáci součástí neslavné reality středověkého válčení poznamenaného bezpočtem případů drancování a masakrování.

Středověký rytíř vstoupil na stránky historie jen jako jeden z příslušníků těžké jízdy bojující v 9. a 10. století ve službách franckého vládce Karla Velikého a jeho nástupců. Tito jízdní těžkooděnci hráli klíčovou roli v ozbrojených střetech té doby, jenže jako vojáci sloužící určitému velmoži nebo králi neměli dosud výsadní postavení pozdějších rytířů, ani je neobestíraly lesk a sláva jejich potomků. Asi tak do poloviny 11. století si však tito muži začali dobývat uznání jako elitní válečníci s významným postavením u dvora. Křižácké hnutí namířené proti muslimské nadvládě nad Svatou zemí pak posílilo obraz rytířů jako křesťanských válečníků a obránců církve. Jejich věhlas rostl tak rychle, že již ve 12. století byl každý šlechtic šťastný, mohl - li se označit za rytíře, třebaže většina rytířů šlechtici nebyli.

 Výsadní postavení rytířů bylo dotvrzováno veřejnými obřady a symboly, jakož i tím, že rytíř používal ochrany na základě četných zákonů a dekretů, jež se mu pokoušely zajistit výlučnost. Erbovní znaky používané v korouhvích, štítech a pláštích, které při turnaji nebo v bitvě umožňovaly rytíře v přilbě identifikovat, se rozvinuly do složitého systému znaků vymezujících každému válečníkovi konkrétní místo v hierarchii rytířské kasty. Po uplynutí určité doby měli už neurození výslovně zakázáno vstupovat do rytířského stavu a rytířství se stalo většinou dědičné. Aby se z člověka stal rytíř, musel být ,,pasováni" což spočívalo v úderu meče nebo položením ruky na rameno.

Králové si stále častěji osobovali právo potvrzovat rytířství a této výsady využívali k rozmnožování svých příjmů, neboť udílení tohoto privilegia zatížili tučným poplatkem. Rytíř neutrácel jen za pasování, ale také za koně a zbroj. Rytíř potřeboval přinejmenším dva koně, jízdního - na běžné cestování a nádherného válečného oře do bitvy. Kompletní plátová zbroj, ktera postupem doby nahradila směsicí kroužkové a plátové, stála celé jmění. Panoš, který se chtěl stát rytířem, ale byl příliš chudý mohl doufat, že bude pasován přímo na bojišti za nějáký obzvlášť hrdinský skutek, ikdyž taková pasování na místě bývala vzácná. Rytířům, panošům a jízdním ozbrojencům se souhrně říkalo ,,muži ve zbrani". Rytíři se většinou začlenili do systému založeného na osobní věrnosti a vzájemných závazcích, na jehož základě se zformovala středověká společnost.

Jakmile se rytířský stav zkonstituoval, potřebovali rytíři trvalou zásobu různých záminek k boji, aby tak mohli naplnit svou ctižádost, usilovat o zisk a slávu. Za normálních okolností se nějáká válka vždycky našla, ale pokud ne byly tu turnaje, které se staly od 12. století populární po celé Evropě. Přestože zároveň plnily i funkci praktického vojenského cvičení, byly především sportem. Rytíři stejně jako ve skutečné bitvě mohli upadnout do zajetí a jejich kůň i zbroj připadli tomu, kdo je zajal, což byla opravdu cenná trofej.

Středověcí rytíři vyznávali ideál boje, v němž se válečníci na koních bijí zblízka jeden proti druhému v čestném souboji odvahy, síly a zručnosti. Jako profesionální vojáci se rytíři často účastnili tažení, v nichž byly tak vznešené ozbrojené potyčky vzácností. Namísto nich zaujímalo hlavní místo obléhání. Vzhledem k tomu, jak kvalitně se hrady stavěli, bylo obléhání tak zdlouhavé jako časté. Pokud město vzdorovalo a bylo nakonec dobyto ztečí, dovolovala pravidla války vítězům, aby svému hněvu ulevili pleněním a vražděním obyvatelstva. Toto právo rytíři využívali velmi často. Za příklad mohou posloužit křižáci, kteří roku 1099 zmasakrovali obyvatele Jeruzaléma, nebo Černý princ, který roku 1370 nařídil systematické vraždění obránců Limoges.

Co se týká zbroje, dobře zhotovená zbroj skýtala vynikající ochranu a zároveň rytíři umořňovala dobrý pohyb, aby mohl svou zbraní plnohodnotně vládnout. Když byl rytíř nucen bojovat pěšmo byl to pro něj samozřejmě velký šok, nést těžkou zbroj bylo velmi náročné a to zejména v horkém počasí, kdy nošení zbroje vyžadovalo opravdu velikou fyzickou sílu a vytrvalost. Hlavní slabost rytířů spočívala v nemístné agresivitě a hašteřivosti zbrklých jedinců, pídících po slávě. Mnohdy rytíř vyjel z řady a vrhl se sám proti daleko početnějšímu nepříteli, aby tak ukázal svou chrabrost. Disciplína rytířů se jen málokdy vyrovnala jejich odvaze.

Již ve 14. století začali svrchované postavení rytířů na bojišti ohrožovat pěší lehkooděnci, jako tomu bylo třeba u Courtrai nebo Bannockburnu a lučištníci jako u Kresčaku. Od druhé poloviny 15. století se stále zřetelněji zvyšovala účinnost palných zbraní i disciplinované pěchoty vyzbrojené píkami. Těžkou rytířskou jízdu však nevytlačily z bojiště ani šípy, ani děla nebo arkebuzy. Ve své středověké podobě zůstala důležitou součástí vojsk hluboko do 16. století. Teprve tehdy utrpěla její společenská i kulturní základna zásadní otřes související s centralizací státní moci a nevyhnutelným vzestupem významu profesionálních vojáků.

,,Když se rozpoutá bitva, žádný rytíř nemyslí na nic jiného než jak rozbíjet hlavy a utínat paže".

Bertran de Born, Francouzský velmož

Tak to je vše, děkuji za pozornost ;-) Pro GP Johny303