Německé ponorky (U-booty)

Přestože původním určením ponorek byl boj po boku flotil válečných lodí, nakonec se ukázaly jako vynikající piráti. Podívejme se tedy na tyto zajímavé zbraně, tyto Dönitzovy děti...

Přestože Německo (případně Třetí říše) nebylo ani prvním ani nejúspěšnějším uživatelem této zbraně, představovalo bezpochyby nejvíce "ponorkově zaměřenou" zemi na světě. Následující článek se bude týkat především ponorek v druhé světové válce, ale nebude na škodu připomenout úspěchy v první světové válce a stručnou historii německých ponorek do druhé světové války

První ponorky používané pro válečné účely se objevily už v Americké občanské válce, první německá ponorka však byla sestrojena až v roce 1850. Tato ponorka nazvaná "Brandtaucher". Tato ponorka však plnila pouze průzkumné úkoly, protože nebyla nijak vyzbrojena, což bylo také vzhledem k její délce (asi 8m) nemožné. I přes tento fakt si Brandtaucher zapsal první vítězství v roce 1850, kdy pouhý pohled na tuto malou ponorku zahnal dánskou flotilu na útěk. Díky poruše se Brandtoucher potopil v následujícím roce (1851), ale posádce se zázračně podařilo z ponorky zaklíněné v hloubce 20m dostat v pořádku.

          Další ponorkou, která se nepochybně zapsala zlatým písmem do historie německých ponorek je U-1 (sestrojená 1906), která narozdíl od Brandtaucheru měla konvenční design,který poté převzaly všechny ponorky a setkáváme se s ním prakticky dodnes. U-1 také dostala výzbroj, kterou byl jeden 450mm torpédomet na 3 torpéda. Oproti Brandtaucheru byl také zesílen plášť, jehož tloušťka se teď pohybovala standartně kolem 10cm. Toto opatření nebylo (jak asi čekáte) zavedeno kvůli větší možné hloubce, ale kvůli nepříjemnému prosakování paliva stěnou a naopak mořské vody do paliva (tento jev sdílejí všechny lodé. Například sportovní jachty vyčerpávají vodu z podpalubí, přestože integrita trupu nebyla nikde porušena.). Díky panické hrůze Němců z případného požáru na palubě nebyl do U-1 byl kerosinový motor po pár plavbách vyměněn za mnohem bezpečnější,avšak mnohem méně účinný motor,který využíval elektricky ohřívaného vzduchu. U tohoto motoru nebylo možno ovládat tah,proto byly lodní šrouby U-1 stavitelné, čímž značně předběhla svou dobu. Přestože tato ponorka již byla schopna účinného boje, byla před první světovou válkou vyřazena jako zastaralá a používala se jako cvičné plavidlo až do roku 1919, kdy byla poškozena srážkou. U-1 se dochovala a nachází se v muzeu v Mnichově. Z U-1 se později vyvinula U-2, která byla o polovinu větší a byla vyzbrojena dvěma torpédomety.

         Před první světovou válkou mělo německé námořnictvo v zásobě 48 ponorek, nejnovější byly U-booty třídy U-19.

          Brandtaucher                                    Ponorka U-9                               Zajímavá ponorka-minonoska

První světová válka

Přestože 48 ponorek čekalo na zapojení se do bojů, nakonec dalo Německo pouze dvaceti dvěma povolení zapojit se do námořního boje. V prvním týdnu války mělo těchto 22 U-bootů na svědomí pět britských křižníků. V září roku 1914 se ponorce U-9 povedl nevídaný kousek. V časovém rozmezí jedné hodiny potopila tři britské bitevní lodi (Hogue, Abboukir, Cressy).

        20. října 1914 se však stala událost, která předurčila úlohu ponorek na velice dlouhou dobu. Ponorka U-17 potopila norskou obchodní loď SS Glitra. Tím se v podstatě vyřešil problém Německa,jak účinně izolovat Britské ostrovy od světa. zatímco povrchová plavidla si nevedla příliš dobře (buďto byla malá a rychlá, ale neměla dobrou výzbroj nebo velká a pomalá, ty se zase nedaly díky své rychlosti účinně nasazovat) U-Booty si v této úloze vedly skvěle. Proti jejich útoku prakticky neexistovalo varování apokud si jejich přiblížení někdo všiml (ponorky se orientovaly periskopem, sonar ještě nebyl), tak neexistoval způsob, jak ponorku potopit (kulomety neměly šanci 10cm pancíř prostřelit a těžká děla nemohla mířit pod vodu). Díky tomuto poznatku byly kapitánům německých ponorek rozdány instrukce, dovolující potopit kteroukoli (i neutrální) obchodní loď.

  U-20, která zasáhla Lusitaniu          Pohlednice se zasaženou Luisitaniou             Posádka v pozoru

        Přestože některé potopené obchodní lodě vezly náklad pocházející z USA, Spojené státy nechtěly s Německem nic mít a doufaly, že citelné ztráty, které ponorky páchaly britské ekonomice, se občanům a nákladu USA budou vyhýbat. Pohár trpělivosti USA přetekl 7. května 1915,kdy ponorka U-20 potopila loď RMS Lusitania. Přestože osobní loď Lusitania vezla náboje a zásoby pro Velkou Británii, bylo dokázáno, že Německo to nemohlo vědět, proto byl tento čin považován za barbarské pirátství. USA diplomaticky zatlačily na Německo a požadovaly použití ponorek pouze jako bitevní lodi. Německo kupodivu ultimátum přijalo a opravdu omezilo aktivity ponorkového loďstva. Tato  situace vedla k investicím do hladinového námořnictva, ale přestože i teď Němci vyhrávali, Britské námořnictvo bylo pořád silnější než německé a díky trasportům z USA se Británie zotavovala.

        To Němci nemohli tolerovat a tak se vrátili ke své efektivní taktice potápění obchodních lodí a izolování Velké Británie od mezinárodního obchodu. Německo vyhlásilo "nehlídanou ponorkovou válku" a začalo potápět všechny lodě v okolí britských ostrovů v naději, že Angličané, kteří si uvědomi závažnost svých ztrát, se budou snažit uzavřít výhodný mír ještě před tím, než se do situace vloží USA. Ponorky si vedly skvěle a potopily lodě o celkové tonáži asi 1,7 milionu tun. Mezi potopnými loděmi však byly i tři americké obchodní lodi. Tuto provokaci už Washington nemohl přejít diplomatickým řešeníma tak se hlavně díky německým ponorkám v dubnu 1917 USA zapojuje do války na straně Spojenců.

  Odznak z první světové války              Vnitřek ponorky                                             Americký vtip

        Za celou válku se Němcům podařilo potopit lodě o neuvěřitelné celkové tonáži 11 milionů tun. Celkové ztráty na straně němců dosáhly asi 180 ponorek. Tyto ponorky si mezi sebe můžou rozdělit hlavně poruchy,které býají na ponorkách fatální a potom také nové spojenecké protiponorkové zbraně, které byly vynalezeny právě během první světové války.

Versaillská smlouva po válce krvavě zredukovala celkovou možnou tonáž německého námořnictva a stavba ponorek byla zakázána úplně. Nicméně Němci zřizují kancelář na návrhy ponorek v Holandsku a tyto U-booty se později konstruují ve Švédsku.

Druhá světová válka

Z čeho měli spojenci ve druhé světové válce byly nepochybně ponorky. Které jiné zbraně mohly jediným výstřelem poslat ke dnu 10 000 tunové monstrum převážející stovky tanku,džípů, leteckých dílů, barevných kovů nebo tisíce spojeneckých vojáků? Tak účinné jako ponorky by nemohly být ani prototypy německé protilodní řízené bomby (mimochodem první naváděné pumy na světě) nebo Focke Wulf FW200 Condor, který i přes svou přezdívku "Scourge of Atlantic" (metla Atlantiku) byl ve srovnání s U-booty slabým břídilem.

   Německá ponorka na hladině                    FW200C: Metla Atlantiku                      Ponorka ve vlnách

         Stejně jako v první světové válce, tak na začátku té druhé němc hrubě podcenili riziko ze strany U-bootů. Ponorky měly prakticky volné pole působnosti. To vedlo k masivnímu vývoji protiponorkových zbraní, které lze v podstatě rozdělit na hlubinné nálože a protiponorkové miny. Zatímco miny nemůžou být ze své podstaty použity nikde jinde než v pobřežních vodách s nízkou hloubkou (ideální příklad: Gibraltarský průliv), hlubinné nálože byly nejúčinnější zbraní. Existovalo nespočet různých druhů od náloží shazovaných přes záď lodi až po nálože vystřelované minomety do vzdálenosti několika kilometrů nebo nálože určené pro bombardéry (například naše 311. prováděla protiponorkové hlídky na Wellingtonech). Princip hlubinné miny pracoval s faktem, že výbuch pod vodou utvoří tlakovou vlnu, která způsobí plášti ponorky mnohem větší poškození, než samotný výbuch. Hlubinné miny byly shazovány (případně stříleny) do moře, kde se klidně potápěly. Po nějaké době (byla nastavitelná, nastavovala se podle odhadované hloubky cíle) hlubinná nálož explodovala a tlaková vlna zasáhla ponorky, které byly blízko exploze. Síla výbouchu záležela na konkrétním typu hlubinné nálože a také na hloubce.

      Hlubinná nálož                             Schéma různého vypouštění náloží              Vystřelení nálože

          Poté, co se začaly některé křižníky přebudovávat na čistě protiponorkové zbraně (namontování silnějšího sonaru, hodně náloží), začaly ponorky ztrácet svoji převahu nad povrchovými plavidly a "lov" už nebyl tak snadná záležitost. Jako opatření proti této skutečnosti začaly německé ponorky používat taktiku tzv "Vlčí smečky", která spočívala v roztroušených ponorkách v určité oblasti. Jakmile nějaký U-boot zahlédl kontakt, okamžitě odeslal zprávu (šifrovanou systémem Enigma) na centrální velitelství ponorkového loďstva. To poté přeposlalo zprávy ostatním ponorkám v dosahu a ty začaly stíhat kontakt. První ponorka mezitím zůstavala za konvojem a z povzdálí ho sledovala, případně odesílala upřesňující zprávy o změně kursu nebo síle konvoje. Předpokladem pro tuto taktitku byla dlouhá soběstačnost ponorky a zásoba pohonných hmot (ponorky používaly kombinaci Dieslového a elektrického motoru. Diesel byl na povrch, kde ponorka trávila většinu času, elektrika se požívala pod vodou kvůli nebezpečným spalinám, které by se uvolňovaly v případě podmořského užití Dieselova motoru). Zajímavostí je, že jedné ponorce se podařilo dostat až k pobřežním vodám Texasu.

          U-boot zatáčí                            Interiér ponorky: torpédomety               Odznak z druhé světové války

          Přestože ponorky byly neuvěřitelně účinným nástrojem proti Velké Británii, nemohly ani U-booty zastavit sílu Americké válečné mašinérie, která dovedla postavit více lodí než jich Němci sthli potopit (Němci potopili více než 300 lodí, z nichž ani deset procent nebyly válečné lodě). Také se dá říct, že počáteční enormní úspěchy U-bootů (daly by se označit za masakry) byly způsobeny naprostou chybou britského velení, které předpokládalo, že ponorky budou používány pouze v pobřežních vodách a obchodní lodě budou napadat až při vjezdu do přístavu. Díky tomu dostávaly v rané fázi války lodě ochranu až těsně před britskými ostrovy. Přesto ponorky nestačily a do konce války ztratilo německo 743 ponorek a kolem 28000 námořníků. Úspěch v protiponorkovém boji se také dá přisuzovat britským a americkým matematikům, kterým se podařilo rozluštit kód Enigma (kterou získali z ukořistěné ponorky U-110 v roce 1941). Rozluštění kódu Enigma v podstatě obrátilo taktiku Vlčí smečky proti Kriegsmarine a vedlo k Dönitzově porážce.

         Německý U-Boot                                            Enigma                                         Ponorka na dně

Torpéda:

Přestože určité typy ponorek dokázaly klást podmořské miny a většina ponorek byla vybavena palubním dělem (určeným jak proti letadlům, tak proti osamělým obchodním lodím), hlavní zbraní U-bootů zůstávají torpéda. Torpéda jsou v podstatě trubky podháněné malým lodním šroubem nebo tlakem vypouštěného vzduchu, které vezou velké množství výbušniny. Stejně jako hlubinné nálože i torpéda využívají tlakové vlny pod vodou, byť ne tak,protože hlavní účinnek hlubinných náloží přichází s hloubkou.

       Torpéda mají různá typy odpálení. Ze začátku války se vyskytovala pouze torpéda plující rovně (ale se stavitelnou hloubkou), která se odpalovala fyzickým kontaktem s překážkou, později byla zavedena torpéda s magnetickou rozbuškou. Tato torpéda dokázala vycítit slabé magnetické pole, které velká loď vytváří a při určité síle magnetického pole (znamená určité vzdálenosti) se sama odpálí. To umožňovalo zasáhnou explozí nejméně chráněná místa lodí (spodní části trupu) nastavením hloubky torpéda menší než hloubka do které kýl zasahuje. Torpédo potom podpluje pod kýlem, ale díky magnetické rozbušce se aktivuje přesně pod kýlem a loď se doslova roztrhne (i velké bitevní lodě).

     Nakládání torpéda do ponorky                  Nakládání z mola                                   Nakládání z mola 2

       Na konci války zavedly němci nová torpéda G7. Tato torpéda už neplula rovně, případně nepoužívala nastavitelné točení jako předchozí typy, ale naváděla se na nejsilnější zvuk. Tím měly být lodní šrouby velkých lodí, ale často se stávalo, že torpédo zasáhlo ponorku, ze které bylo vystřeleno (potvrzeny jsou alespoň dva případy).

       Špatnou vlastností torpéd byla skutečnost, že se jednalo snad o nejporuchovější typ munice vůbec. Mnoho torpéd zastihlo zaseknutí lodního šroubu, náhlé vyhcýlení nějakého stabilizátoru nebo prostě selhání rozbušky.

Morálka:

Myslíte, že to nejhorší co vás mohlo v německé armádě potkat byla východní fronta. Krýt se s protitankovým granátem někde v zákopu, zatímco se modlíte, aby zákop nápor pásů vydržel a nezasypal vás? Nebo si myslíte, že hrozná musí být situace, kdy se v Bitvě o Británii zoufale snažíte rozepnout zaseknutý pás a vyskočit z hořícího Messerschmittu? Nebo snad být tankistou v bitvě u Kursku?

                  Námořník v akci                        Ubikace a oběd                         Plán před akcí

Věřte, že ani jedna z předešlých tří modelových situací není tak hrozná, jako peklo co vás čekalo v ponorce. Vzhledem k tomu, že U-booty byly na misi několik měsíců, měli jste zaručeno, že do té doby nikoho ze své rodiny neuvidíte (nefungovala oblíbená střela do nohy). Nedostatečná hygiena byla asi nejlepší z toho co na vás v U-bootu čekalo. Šířka chodby v ponorce se pohybovala okolo 1m, byla ponorka rozhodně vhodným místem pro klaustrofobiky a tak procházka po palubě ponorky za měsíčné noci při klidném nebi byla takovým ztělesněním námořníkova ráje. Další nebezpečí byla ponorková nemoc, ale ta narozdíl od výše zmíněných skutečností závisela na posádce a schopnostech kapitána.

          Úplně jiný stupeň ale získává služba na ponorce v boji. V případě, že o vás cíl neví, je situace ještě docela snesitelná. Svítí rudá světla a vy nesmíte mluvit, protože by vás sonar z cílové lodi mohl zaslechnout. V případě úspěchu se s kapitánem napijete, podíváte se na tisíc topících se námořníků ze zasažené lodi, kterým ve strachu z ponorky nikdo aspoň 3 hodiny nepomůže a potom odplouváte.

          V případě, že je ponorka zaslechnuta, máte několik možností. Můžete zůstat na místě a doufat, že na vaši pozici nebudou střílet nálože. Nebo můžete nahodit motory a odjet, v tom případě vás lodě zaslechnou lépe a ihned vás zničí. Poslední a nejlepší možností je potopit se a doufat, že ve hloubce vás nálože nezasáhnou. Potopíte se tedy za bezpečnou mez (většinou hloubka pod 100m) a tam se za roztomilého praskání a prohýbání vnějších plechů modlíte za své přežití. Tlak občas vymrští volnější nýt, která se obrovskou rychlostí odrazí od ocelové stěny a trefí vás do břicha nebo obličeje. Popřípadě vám do U-bootu začne téct. V tom případě je váš osud téměř jasný. Buďto se utopíte ve 120m nebo se pokusíte vynořit a díky hlubinné náloži se utopíte ve 40m.

           Čekání ve 120m                         Posádka se hlásí                  Vrací se! Zas tak často se to nestávalo

Každy si vybere. A pokud by vám to nestačilo, pak vás spolehlivě dorazí fakt, že ponorkové loďstvo je útvar s největšími ztrátami, které se pohybují kolem 75% lidí...

Bunkry:

I ponorky potřebovaly místo, kam se mohou vrátit. Toto místo bylo většinou těžce opevněno, ale stejně byly ponorkové doky vždy vyhledávaným cílem spojeneckých bombardérů. Bunkry byly rozesety po pobřeží Francie,Špaňelska, Norska a v celém středomoří. Ponorky chránila až 10m tlustá vrstva železobetonu, proto se často na doky útočilo menšími letadly za pomocí torpéd. Kvůli tomu byly občas přes vstup nataženy protitorpédové sítě

     Bunkr někde ve středomoří                 Bunkr v Atlantiku                           Z kterého filmu je tato scéna?

Tímto končím,doufám, že se vám článek líbil a zase někdy...

P.S.: Jelikož dle commentů u mých předchozích článků jsem zjistil, že se moc lidem nelíbí můj červený velký nadpis. Zvolil jsem proto trochu jinou metodu, řekněte, co si o tom myslíte (hlavně ty Vortexxi)

Zdroje:  Obecné znalosti

            Dokumenty mapující válku v Atlantiku

            Wikipedia.com

            V článku se objevily fotografie z filmů:   Das Boot

                                                                     Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy