Loveckých her na videoherní scéně opravdu není mnoho. Pokud pomineme tři roky starý theHunter: Call of the Wild, zbydou nám už vlastně pouze dvě hry, a to Cabela’s Big Game Hunter a Hunting Simulator, o kterém bude i tato recenze. V pořadí již druhý díl mají na starost vývojáři ze studia Neopica a jak se nám hra líbila, se dozvíte v následujících odstavcích.
V minulosti jsem vždy hrál hry, ve kterých jsem musel konstantě udržovat pozornost, protože se v nich pořád něco dělo. To se ale v průběhu poslední dekády změnilo, a tak si dnes s chutí projdu i nějaké ty pomalejší záležitosti, kdy nemusím tolik přemýšlet, udržovat pozornost a celkově si u nich můžu v klidu oddechnout bez nějakého většího stresu. Tahle hra na papíře představuje vše zmíněné – je pomalá, můžete se jen tak kochat přírodou, poflakovat se a pokud zrovna dostanete chuť, pomalounku a polehounku půjdete vystopovat nějaké to zvíře.
Hunting Simulator 2 je hrou z první osoby, která se točí výhradně kolem stopování a následného lovení zvířat, kterých je ve hře celkem třiatřicet. Jsou mezi nimi jak naprosto běžná zvířata jako jelen, koza nebo kachna, tak i trochu zajímavější a nebezpečnější jako medvěd grizzly nebo puma.
Ve hře se podíváte celkem do tří regionů, v nichž se nachází šest lokací od Colorada až po Českou republiku, která byla pro mě velmi příjemným překvapením. Rozdíly mezi jednotlivými lokacemi na první pohled tolik nezaznamenáte, jsou takové spíše generické a nicneříkající, nicméně pokud si dáte tu práci a podíváte se na hru trochu blíže, zjistíte, že si vývojáři dali celkem záležet na určitém rozlišení a správném umístění rostlin, stromů a zvířat tam, kde by se měly reálně vyskytovat. Pro ilustraci, v České republice třeba uvidíte sedmikrásky, které v Americe nenajdete, což je hezký, i když poněkud logický, detail.
Když hru poprvé zapnete, uvítá vás kratičký tutoriál, který se tváří, že vás naučí základní mechaniky hry. Hned v první hodině hraní ale uvidíte, že vás tutoriál nenaučil lautr nic a že to, co v něm uděláte během pěti minut, vám při samotném hraní zabere třeba hodinu. Zkraje hry pak dostanete i psího kamaráda, jenž by vám teoreticky měl pomáhat jak se stopováním, tak i s následným lovením zvěře. K němu se ale ještě dostanu, protože si váš psí společník zaslouží vlastní odstaveček.
Hra jako taková nemá žádný příběh, takže se připravte pouze a jenom na samotné stopování a lovení. Vývojáři se, jak už název hry napovídá, snažili tyto dvě aktivity zpracovat s co největší reálností, což ale ve výsledku hře spíše ubližuje, protože lovení trvá až příliš dlouho. Tím se vlastně dostáváme k jádru problému této hry, protože mi nedává smysl, abych, s nadsázkou, viděl v lese jedno zvíře za hodinu. Navíc, i když zvíře třeba zahlédnete a ono zaleze za nějaký strom či kopec, “teleportuje” se často z čista jasna tak daleko, že až se dostanete k jeho původní pozici, zvíře už bude dávno za humny a vy budete muset celý proces hledání opakovat.
Když už jsme u toho lovení zvířat, tak je ta pravá chvíle na zmíněného psího společníka. Na výběr máte celkem z pěti ras, přičemž malého bígla budete mít defaultně k dispozici už od začátku. Každá z těchto ras pak má vlastní unikátní schopnosti, které, kdyby fungovaly tak, jak mají, by člověk při hraní velmi ocenil. Zkusil jsem celkem tři tato plemena a musím říct, že jsou ze začátku všechna vyloženě nepoužitelné. Abyste psa vylevelovali, musíte s ním stopovat a chválit jej za to, že najde nějakou tu stopu, protože to je jediný způsob, jak zlepšit jeho schopnosti. Jenže ono stopování vašemu kamarádovi moc nejde, protože v drtivé většině případů pes stopu po pár set metrech ztratí nebo dokonce místo sledování stopy začne honit kolem létající motýly. Tato skutečnost vás postupem času naštve natolik, že jednoduše začnete psa ignorovat a stopovat sami.
Samotné stopování je pak také takové prapodivné. Pokud začnete následovat nějakou tu stopu, je dost možné, že po pár minutách znenadání skončí a vy budete muset vyhledat další. Nejvíce se mi při stopování nakonec osvědčilo nepoužívat psa ani nesledovat stopy, prostě se jen pomalu plížit po lese a čekat, až se nějaké to zvíře samo ozve nebo nějaké spatřím, což se stane, když budete mít štěstí, párkrát do hodiny.
Pokud budete mít to štěstí a zvíře dostanete na mušku, zjistíte druhý obrovský problém hry. Většinu zvířat totiž můžete zastřelit pouze určitým kalibrem nebo zbraní a když máte v ruce něco špatného a zvíře zabijete, dostanete pokutu ve výši 250 dolarů. Na zastřelení každého zvířete totiž máte povolené pouze určité náboje nebo zbraň, takže pokud budete chtít jít na kachny s klasickou puškou, jednoduše ji nebudete moci použít. Jestli tedy nejste myslivec nebo zapálený fanoušek lovení zvířat, budete ve hře ztraceni.
Za co ale musím hru pochválit, je nabídka zbraní a všelijakých herních předmětů, které v ní můžete používat. Zbraně jsou zde plně licencované a na výběr máte mezi klasickými puškami, brokovnicemi, sportovními puškami a také lukem, takže v tomhle ohledu si opravdu není na co stěžovat. Pokud si ale budete chtít jednu ze zbraní zakoupit, bude vás to něco stát opravdu hodně peněz. Pro představu uvedu jednu z nejlevnějších zbraní, která stojí 2615 dolarů. Abyste si ji mohli zakoupit, budete muset zabít tři-čtyři jeleny, což vám potrvá nějakou hodinu. Ze začátku tedy sice dostanete určitý obnos peněz, ten ale jednoduše spotřebujete na nákup licencí, protože na každé zvíře, které ve hře je, potřebujete právě licenci, bez které jej nebudete moci zabít. Nejhorší na těchto licencích pak je fakt, že si je musíte zakoupit pro všechny tři regiony zvlášť, takže pokud byste měli zájem lovit všude, bude vás to stát nejen pořádný balík, ale také desítky hodin hraní.
Technické zpracování hry je pak také problematické. Kdyby hra nestála plnou cenu 60 euro, třeba bych i přimhouřil očko a tolik jej neřešil, protože na hře nedělá žádné věhlasné AAA studio. Když si ale za hru řeknete 60 euro, musíte také přizpůsobit zpracování hry, které musí být na trochu jiné úrovni než hra za polovic. Graficky hra nevypadá úplně špatně, ale určitě si všimnete plytkosti barev a ne zrovna působivých panoramat. Co se týče frameratu, tak ten je vyloženě hrůzostrašný, jelikož i na konzoli PlayStation 4 Pro hra klesá pod 30FPS víceméně pořád a postupem času to budete pociťovat na každém vašem kroku.
Protože se jedná už o druhý díl v sérii, nemůžu se ubránit kratičkému srovnání obou her. Oproti prvnímu dílu chybí multiplayer, který by podle mého názoru vyřešil spoustu problémů této hry. Umím si totiž představit, že kdybych lovil s kamarádem, neřešil bych tolik klesající framerate, setsakra pomalou chůzi nebo pochybnou balistiku zbraní. Na druhou stranu ale dvojka vyřešila jeden z neduhů prvního dílu, ve kterém bylo nutné jednotlivé zbraně levelovat, abyste dostali přístup k dalším zbraní ze stejné kategorie. Ve druhém díle máte tedy všechny zbraně k dispozici hned na začátku, pokud tedy na ně máte dostatek peněz, které, jak už jsem výše zmínil, se vydělávají pomalu.
Hunting Simulator 2 má k dokonalosti opravdu daleko. Největší doménou hry jsou určité různorodé lokace a přítomnost České republiky nás Čechy také potěší, ale když zhodnotím samotné lovení a cestu k získávání herních předmětů, tak musím konstatovat, že hru mohu doporučit pouze a jenom myslivcům, hajným a zapáleným fanouškům tohoto žánru. Pokud jste tedy běžný hráč a máte chuť vyzkoušet si něco nového, hře Hunting Simulator 2 se obloukem vyhněte, protože pokud tak neučiníte, budete litovat, že jste svých 60 euro neutratili za něco jiného.
