Už se svým prvním projektem nesoucím název Shiftlings se vývojáři z drobného norského studia Rock Pocket Games vydali do vesmíru. Evidentně se jim tam zalíbilo, jak si jinak vysvětlit, že se do něj rozhodli navrátit také se svou další hrou, jíž je nedávno vypuštěná hororová adventura Moons of Madness. Ta má sice s prve jmenovaným titulem společné tvůrce a zasazení, jen s obtížemi byste však hledali jakékoliv další podobnosti. Šílené dobrodružství postavené na dvojici přihlouplých mezigalaktických uklizečů zachraňujících vesmír tentokrát nahradil boj o holý život s noční můry vyvolávajícími monstry, před nimiž není úniku. Existuje však důvod, proč byste o něj měli bojovat a proč není lepší ušetřit trochu času a rovnou to vzdát?
Ve hře se ocitáte v roli technika výzkumné stanice umístěné na povrchu Marsu, jehož denním chlebem je opravování vysílačů, solárních panelů i všeho ostatního, co by se mohlo rozbít. Na první pohled fascinující povolání se už po pár chvílích strávených ve hře, během nichž se s některými z těchto rutinních oprav musíte vypořádat, stává až nepříjemně repetitivní, děsivé zvuky a vize, které na hlavního hrdinu nedlouho poté začnou doléhat, tak představují téměř až příjemnou změnu, dokud jich tedy nezačne být až příliš mnoho a nezačnou nabírat na čím dál specifičtějších obrysech. Tím však samozřejmě nic ani zdaleka nekončí. Teprve tehdy dostanete příležitost začít rozplétat geniální příběhové klubíčko plné šílených zvratů, které vám vývojáři upletli.
Moons of Madness se odehrává ve světě pozapomenutého MMORPG The Secret World z roku 2012, v němž se mýty a legendy historie ocitly uprostřed moderního světa. Tato skutečnost vás během hraní pálit nijak významně nebude a v žádném případě o nic nepřijdete, pokud jste se s The Secret World v minulosti nikdy nesetkali, velice dobře na druhou stranu vypovídá o tématech vpletených do příběhu titulu a o zdejší atmosféře, jež patří spolu s příběhovou linií k vrcholům celé hry. A můžete nám věřit, že pokud máte slabost pro dílo H. P. Lovecrafta, budete se zde cítit jako doma. Vize a halucinace vyvolávající dojem, že nemůžete věřit ničemu z toho, co vidíte a slyšíte, při hraní znejistí každý váš krok. Temnota se zde však stává skutečná možná až příliš brzy. Namísto postupného gradování děsů a hororů, jež vás provázejí, se vývojáři rozhodli hráče postavit úhlavnímu nepříteli na dohled hned v úvodu. Ve výsledku vás to však nijak mrzet nebude s ohledem na fakt, že hororový prvek zde není tvořen lekacími scénkami, ale spíše všudypřítomným pocitem, že není úniku a neexistuje nikdo, kdo by vám mohl pomoci, přestože se někde za rohem nacházejí vaši kolegové, s nimiž jste neustále v kontaktu.
S otevřenými ústy budete často hledět na svět hry, který byl vymodelován téměř k dokonalosti. Působí uvěřitelně, což bylo zcela jistě jedním ze stěžejních cílů tvůrců, jež se do hry obecně snažili prodrat co nejvyšší míru realističnosti. To je znát koneckonců na termínech, s nimiž se při hraní budete setkávat, a detailech obklopujících vás, ať už se nacházíte kdekoliv. Jen málokdo si tak při hraní alespoň jednou nevzpomene na film The Martian, který ke světu přistupoval velmi podobným způsobem. Stačí však jedno jediné mrknutí, aby tohle všechno zmizelo a bylo nahrazeno živými rostlinami a chapadly pronásledujícími vás, ať už se hnete kamkoliv.
Hratelnost Moons of Madness si staví na prozkoumávání okolního světa a plnění rozmanitých úkolů, které jsou před hlavního hrdinu předkládány. Příběh je strukturován do kapitol, z nichž každá začíná nutností vypořádat se s určitým problémem. Tato jasná struktura pomáhá k orientaci jak v příběhu, tak ve světě, přičemž linearita rozhodně neškodí s ohledem na to, že k titulu v určitých ohledech je snazší přistupovat jako ke knížce spíše než ke klasické hře, v níž byste museli neustále o něco usilovat a něco někam postrkovat. Zde se můžete s klidem nechat unášet vpřed a užijete si jí bez výhrad, ač to implikuje, že znovuhratelnost nepatří mezi silné stránky titulu. Úkoly jsou často natolik primitivní, až se budete cítit, jako byste se ocitli v chodícím simulátoru, průběžně jsou však prokládány relativně jednoduchými hádankami, které působí přirozeně a nevyvolávají frustraci ani pocity ztracenosti, ač vám zároveň ani nic nedávají zcela zadarmo.
Abyste náhodou při hraní nespadli do úplné rutiny, tvůrci navíc příležitostně přicházejí také s pasážemi, v nichž musíte unikat před pronásledujícími monstry. Tyto pasáže jsou většinou krátké a nasáklé atmosférou, přičemž první, co ve vás vyvolají, je pocit naprosté bezmocnosti s ohledem na to, že neexistuje žádný způsob, jak byste se mohli přímo bránit, takže vám nezbývá než utíkat pečlivě připravenou cestičkou napuštěnou epickými skripty, díky nimž se často bortí k zemi doslova vše ve vašem dohledu. O mnoho hůře byly zvládnuty stealth pasáže, v nichž se jste nuceni proplížit přes číhající protivníky bez toho, že by si vás jedinkrát všimli. Jakmile by se tak totiž stalo, kvůli frustrujícímu systému omráčení zde druhou šanci na stabilizaci situace většinou nedostanete. Naštěstí jich ale není dost na to, aby se vám tyto pocity vracely opakovaně.
Novinka od tvůrců z Rock Pocket Games je extrémně solidní ukázkou toho, jak by měla vypadat hororová hra stavějící si na téměř až dusící atmosféře a příběhu raději než na házení strašáků hráči do tváře v momentě, kdy to nejméně čeká. Nesmíte čekat, že by vám z ní kolikrát srdce nejraději vyskočilo z těla a vaši nohu ovanulo teplo spojené se ztrátou kontroly nad měchýřem, co očekávat můžete je neustálá nejistota vyvolávající třesení a příležitostné pocity, jako byste dosáhli určitého stupně šílenství, které se, jak název napovídá, nijak nezapře ani v příběhu samotném. S výjimkou plížení se zvládá Moons of Madness vše, o co usiluje, nesmírně dobře. Sedm hodin, které vám projití příběhem zhruba zabere, tak není žádnou urážkou, obzvláště pak s ohledem na to, že si tvůrci za hru žádají velmi akceptovatelných 25 dolarů. Máte-li chuť na trochu Lovecrafta, rozhodně se nemusíte obávat toho, že by titul byl špatnou volbou.
