Co nás čeká v budoucnosti? Tuto otázku se v průběhu let pokusila zodpovědět již celá řada autorů. Někteří z nich k ní přistoupili spíše pesimisticky a své příběhy zasadili do světa zdevastovaného atomovými válkami, jiní snili o dovolených na Marsu, lidské nesmrtelnosti a privátních tryskáčích pro každého. Tvůrci z francouzského vývojářského studia Quantic Dream se pak při tvorbě svého nejnovějšího titulu s názvem Detroit: Become Human rozhodli zaujmout postoj co možná nejvíce realistický. Za ústřední téma hry si proto zvolili prudce se vyvíjející umělou inteligenci, která má potenciál se během pár let stát běžnou součástí našich životů. Už od svého odhalení, k němuž došlo před třemi lety, se Detroit těší obrovské pozornosti ze strany hráčů i médií. Byla tato pozornost zasloužená? Na to se s námi pojďte podívat v dnešní recenzi.
Jestliže máte alespoň nějaké ponětí o předchozí tvorbě studia Quantic Dream, zajisté víte, že se už před dlouhou dobou vydalo po dráze „interaktivních filmů”. Jen stěží však lze pouze za pomoci tohoto sousloví popsat neuvěřitelný zážitek, který hráčům vývojáři prostřednictvím titulů jako Heavy Rain a Beyond: Two Souls byli v minulosti schopni nabídnout. Ani Detroit: Become Human z této dráhy nikam daleko nevybočuje. Ve hře se ocitáme v roce 2038 ve městě, jak už samotný název titulu napovídá, Detroit. To je jednou z prvních metropolí na planetě, kde se androidi stali zcela vitální součástí života každého z občanů, což je na jednu stranu spjato s řadou výhod, zároveň to však s sebou přineslo i nevyhnutelná příkoří, kvůli nimž v ulicích města propukají četné protesty a spory.
Do tohoto světa je vhozena trojice hlavních hrdinů – Kara, Connor a Markus. Jak už ale možná tušíte, nejde o jen tak nějaké hrdiny. Do futuristického Detroitu se dostáváme v roli samotných androidů. Aby toho nebylo málo, každý z nich se nachází v dočista odlišné životní situaci. Kara je hospodyní ocitající se v periferii města obydlené chudší částí obyvatelstva, Connor působí jako policejní vyšetřovatel vypomáhající s případy, v nichž došlo k „poruchám” androidů, na jejichž základě se začali chovat v rozporu se svým naprogramovaným chováním, a Markus se stará o váženého, nyní už ale vysloužilého umělce dožívajícího ve značné míře luxusu. Velmi rozdílné výchozí podmínky každou z postav na jejich cestě příběhem nepřekvapivě přivádí do nesrovnatelných situací, jimiž jsou určovány jejich hodnoty. Ve skutečnosti jde ale o hodnoty vaše. Přitom pohled na svět může být čistě na základě postavy, v jejímž těle se zrovna ocitáte, dočista odlišný, a i když se za jednu postavu v určité situaci zachováte nějak, není vůbec jisté, že za druhou byste se v ní zachovali stejně.
Říkat o příběhu této hry cokoliv specifického je navzdory tomu, že jde o její nejdůležitější součást, skoro až hloupost. Jedním důvodem je, že jakýkoliv sebemenší spoiler by mohl jedině znehodnotit váš následný zážitek, kdybyste se hru rozhodli přidat do své sbírky, což bychom samozřejmě nechtěli mít na svědomí. Druhým, možná ještě důležitějším důvodem ale je, že to v případě této hry není tak úplně možné. Jakákoliv specifika se totiž vztahují jen pouze na jednu z desítek, ne-li stovek různých cest, jimiž lze Detroit: Become Human projít. Ano, scény, do kterých se dostáváte, jsou samozřejmě odpovídající, možností, jak se v nich zachovat, je ale nespočet, přičemž výsledky vašich jednání jsou v této hře naprosto nepřehlédnutelné. Jestliže jsme u jakékoliv z předchozích her od tvůrců z Quantic Dream řekli, že rozhodnutí, která před vámi stojí, mají impakt, pro novinku to platí desetinásob.
Na mysli máme tentokrát tak základní věci, jako je život a smrt trojice hlavních charakterů. Může se stát, že vlivem neuváženého rozhodnutí některá z postav, s nimiž pracujete, přijde o život, a pokud si myslíte, že se vám na obrazovce objeví zašedlá obrazovka „Game Over” a budete muset scénu hrát znovu od začátku, šeredně se pletete. Svět plyne dál, jenom už bez této postavy. A to je doslova a do písmene fascinující. Díky tomuto rozměru tvůrci byli schopni zážitek učinit o tolik více pohlcující, že se velice snadno může stát, že na jedno (dlouhé) posezení proběhnete příběhem od začátku do konce. A až se tak stane, budete chtít příběhem proplout znovu, abyste odhalili zákoutí, která vám zůstala kvůli vašim posledním volbám skryta. A třeba zjistíte, že postava, jež vlivem vašich rozhodnutí zemřela, mohla naprosto zvrátit průběh života jiné z postav figurujících v příběhu.
U většiny jiných her, které bývají označovány za „interaktivní filmy”, je znovuhratelnost extrémně citlivým tématem. Většinou se totiž k těmto hrám nemáte prakticky žádný důvod vracet. Je sice možné, že se váš zážitek bude v některých detailech při opětovném hraní lišit, protože můžete volit mezi různými dialogovými možnostmi, ve skutečnosti však tato rozhodnutí nic zásadního neovlivní. V případě Detroitu však tvůrci příběh postavili na natolik rozvětvených možnostech volby, že i při desátém hraní budete stále objevovat dosud nevyužité možnosti, jak příběh sunout vpřed a události, jež se teprve stanou, ovlivnit. Protože zároveň bylo žádoucí, abyste si uvědomili, kolik různých cest jste při hraní vynechali, po konci každé kapitoly se vám na obrazovce objeví řetězec možných aktivit a rozhodnutí, přičemž ty, jež jste dosud neprozkoumali, zůstávají samozřejmě zašedlé, abyste měli důvod jimi projít. Kromě toho zde můžete porovnat svůj postup s postupem zbytku světa či pouze vašich kamarádů, což je příjemným doplňkem známým z celé řady různých titulů.
Velmi dobrý dojem vyvolává svět hry, který žije, i když s ním zrovna žádným způsobem nepracujete. Tu a tam bychom každopádně ocenili, kdyby uzavřenost některých cest byla znatelnější na základě prostředí jako takového. Je samozřejmě jasné, že nelze doprostřed ulice vrhnout obrovský balvan, aby vás zastavil v cestě dál, a žádným způsobem to dále nevysvětlit, když ale jdete po cestě, z níž vede nepřehlédnutelná odbočka k dětskému hřišti, a není doslova nic, co by vás odrazovalo od pohybu tímto směrem, kromě neviditelné bariéry a upozorňující pásky, příliš dobře to nepůsobí. Naštěstí jde spíše o výjimečné situace, protože se spousta scén odehrává ve vnitřních prostorech, takže se s tímto nedostatkem příliš často při hraní člověk nesetkává.
S ohledem na předchozí tituly od studia Quantic Dream není žádným překvapením, že se tvůrci při tvorbě této hry nesnažili tiše a neslyšně obcházet jakákoliv kontroverzní témata, která jim při tvorbě padla do cesty. Opak je pravdou. Drogy, alkohol, domácí násilí i další podobné náměty jsou v příběhu aktivně využívány, přičemž emoce, jež jsou jimi vyvolávány, jsou surové, drsné a jen těžko se jim staví čelem vpřed. O to větší dopad však na hráče tyto scény mají. Je důležité se o těchto tématech bavit a přijde nám, že Detroit: Become Human poskytl ideální prostor právě k tomu. Co je stejně důležité, v příběhu též vyvstávají málokdy spekulované otázky spojené s umělou inteligencí. Jakým způsobem jí určit meze? Jak ji zafixovat v právním řádu? Jak reagovat na její „poruchy”? Jak řešit problémy spojené se zavedením androidů jako hlavní pracovní síly? A ať chcete nebo ne, Detroit vás donutí se nad nimi zamyslet a uvědomit si, že současná společnost rozhodně není na nic takového připravená.
Z pohledu hratelnosti tvůrci následovali úspěšnou magickou formuli svých předchozích titulů. Při hraní je třeba aktivně využívat všech schopností a dovedností DualShocku 4, které sice občas nefungují úplně stoprocentně, po pár hodinách hraní se však bez problémů naučíte všechny tyto nedostatky efektivně pomíjet, až na ně zcela zapomenete. Velice zajímavým způsobem bylo zpracováno vyšetřování případů za Connora, s nímž musíte postupně prozkoumat všechny stopy. Jejich analýzou se pak v některých případech dostanete ke hologramu, jenž zobrazuje, co se nejspíše v místnosti událo. Jde o krátkou, působivě vypadající animaci, kterou musíte dále analyzovat v určitých bodech, abyste se dopátrali kýženého výsledku. Při těchto scénách jsme si vzpomněli především na hru Batman: The Telltale Series, v níž netopýří hrdina vyšetřoval podobným způsobem.
Z pohledu vizuálního se titul řadí mezi naprostou špičku. Nemá sice prostor na to, aby vykresloval úžasné přírodní scenérie sahající desítky kilometrů daleko, snadno je ale nahrazuje stejně působivým velkoměstem a jeho zástavbou. Hudební zpracování pak brilantním způsobem podporuje atmosféru v těch nejvypjatějších situacích. Detroit: Become Human nabízí doopravdy vše, co jsme od něj očekávali. Parádní charaktery, emocemi naplněný příběh šitý na míru každého na základě jejich rozhodnutí, která mají morální váhu a vždy vás donutí se zamyslet, či nečekaná znovuhratelnost, k níž hra navíc aktivně vybízí. Z těchto i mnohých dalších důvodů si od nás titul odnáší 90 %. Jestliže jste do žánru „interaktivních filmů” ještě nedostali možnost proniknout, lepší příležitost nenajdete.