Recenzovat rozsáhlá RPG charakteru Divinity Original Sin, je vždycky trochu oříšek. Takřka nikdy není možné do recenze vměstnat všechno, co vám celý komplexní svět ve své kráse nabídne. Na druhou stranu – pouhý výčet featurek považuji za poněkud neatraktivní čtení. První díl jsme recenzovali před několika lety zde, jak se můžete sami přesvědčit. Hra si tehdy odnesla celých 87%, což je samožejmě úctyhodný výsledek. Původní hra se totiž naprosto brilantně „trefila do doby“. Jako dodnes panuje hlad po klasických RTS, stejně tak tehdy byla doba velké absence klasických D&D RPG z konce 90. let, případně přelomu tisíciletí. Míníme tím tituly jako Baldurs Gate, Icewind dale, ale samozřejmě třeba i takové Neverwinter Nights. Po roce 2010 „nedostatkové zboží“, které se snažily „ve velkém“ suplovat jen 2 tituly: Dragon Age a posléze právě Divinity Original Sin (následně vyšel i Pillars of Eternity, ale to je pro tentokrát téma k jinému stolu…)
Jak již bylo nastíněno, první díl tehdy oslnil celou řadu hráčů, což se mimo jiné projevovalo i v tom, že hra sbírala napříč internetem převážně vysoké a místy až superlativní hodnocení. V zásadě za tím stála jedna jediná skutečnost, a to sice že původní Divinity bylo náročné. Právě ona náročnost však evokovala hratelnost starých dobrých RPG. Nemluvíme tu však o náročnosti typu, potřebuju mít op meč, abych zabíjel potvory na jednu ránu, jinak zabijí na jednu ránu ony mne. Ne – je to obtížnost skrytá v tom, že tam, kde vás jiná hra vede za ručičku, tam vás Divinity nechá na pospas osudu a „milý hráči, najdi si sám.“ K hledání a objevování přitom nebyly jen logické i dialogové hádanky, jak by vás mohlo napadnout. Ale dokonce a přímo samotné mechanismy hry. Proč to zmiňujeme? Jelikož je podstatnou otázkou, zda to, co vyneslo první díl na vrchol, najdeme i ve dvojce.
Kdo má v Divinity už něco odehráno, ví naprosto přesně, o čem tu mluvíme. Přesto – pokud jste titulem nepolíbeni – možná se ptáte, jak vypadá to objevování herních mechanismů, a jak to vůbec může být náročné? Uvedeme jednoduchý názorný příklad, který platí pro první i druhý díl (takže ano, ve dvojce je to taky). Příklad může vypadat triviálně a naprosto logicky, ale věřte, že pokud se jedná o váš 12. souboj, nemusí vás takové věci ihned napadnout. Pokud hrajete za ohnivého mága, pravděpodobně většinu nepřátel během chvíle usmažíte a ještě si stihnete zatancovat na jejich popelu. Jakmile vám však cestu zkříží ohnivý elementál – nastává problém. Ne snad, že byste ho nemohli zabít, vy ho totiž budete svými ohnivými kouzly rovnou healovat! Na něco takového vás však hra neupozorní a ani následně vám o tom nic neřekne. Obdobných záležitostí si tak budete muset všimnout sami. Takových věcí v Divinity najdeme minimálně desítky, což je pro fanoušky RPG skutečný ráj. Přesně toto „objevování implicitního obsahu“ je pro starší tituly příznačné.
Fanoušci prvního dílu tak nemusí být obavy. To co dělalo jedničku kvalitním titulem, nám vývojáři přenesli i do dílu druhého. Fanoušci série tak v tomto bodě mohou přestat číst a naopak začít připravovat kreditku… My se však podíváme na celou věc ještě podrobněji. Pokud má smysl zabývat se tím, co je v prvním a druhém dílu stejné – neméně hodnotné je samozřejmě i to, v čem jsou oba tituly odlišné. A tím se vlastně dostáváme úplně na začátek – k základu každého poctivého RPG – tedy ke tvorbě postavy. Zatímco první díl vám umožnil rozhodnout se, zda budete putovat světem jako muž nebo žena, ale v každém případě coby člověk – druhý díl již nabízí k výběru z útlého spektra ras. Každá rasa následně oplývá originálními a dosti specifickými vlastnostmi (např. Elfové mají schopnost „Corpse Eater“ – tedy pojídač mrtvol, kterou by člověk čekal spíše u nemrtvých. Schopnost navíc nefunguje tak, že vás „oběd ze země“ vyléčí (jak bychom předpokládali), ale tak, že při pojídání části těla se elf dostane do paměti nebožtíka a získá tak jeho vzpomínky, což vám může pomoci při celé řadě úkolů).
Celkově je k výběru 5 ras. Přítomnost „Humana“ zřejmě nikoho nepřekvapí. O „Elfovi“ jsme se již zmiňovali, a tak nám celkový počet doplňuje „Dwarf“, „Lizard“ (podobný Argoniánovi) a v poslední řadě zcela nový „Undead“. Rozhodnete-li se kráčet cestou nemrtvého (který funguje jako varianta jakékoliv zmíněné rasy), připravte se na specifický gameplay. Ne každý se totiž zrovna rád baví s nemrtvými. Celková charakteristika a popis raciálek včetně abilit se pak dá hravě najít na internetu. Celkové možnosti úprav postavy byly značně rozšířeny, ale přesto představují nejzajímavější novinku tzv. tagy. Ty totiž určují, jak bude na vaši postavu reagovat vnější svět – pod takovými tagy si pak můžete představit např. noble (vznešený), scholar (učenec) nebo rogue (darebák). Kromě toho je k dispozici také několik přednastavených postav, u kterých se ještě na moment zastavíme…
Přednastavené postavy mají svůj vlastní příběh, minulost i cíle, které náležitě sledují. Rozhodnete-li se tedy hrát za přednastavenou postavu, dá se říci, že v rámci příběhu vám bude k dispozici „scénář navíc“. Technicky se pak jedná o rozsáhlou questovou linii, která se týká konkrétní postavy. Co je však možná ještě zajímavější, je fakt, že pokud za přednastavené postavy hrát nebudete – přesto je budete ve světě potkávat. Existují totiž jako „autonomní jednotka“ světa Divinity. Kupříkladu takový Red Prince (exkomunikovaný lizárdí aristokrat, který je velmi povýšený, ale zároveň velmi schopný) může být součástí vaší party. Pokud však budete jeho cíle ignorovat, pravděpodobně vaši partu opustí. Některé postavy si navíc můžete vyloženě znepřátelit (u čarodějky posedlé démonem to nedoporučujeme). Vztahy jsou vůbec velmi atraktivní část hry, ke které se ještě dostaneme…
Obecně bychom hru mohli (po vzoru prvního dílu) rozdělit na 2 části. Příběhovou a bojovou. Příběhová část je otevřená a strávíte v ní opravdu hodně času. Čas přitom nebudete trávit jen cestováním a postupným prozkoumáváním světa, ale především zajímavými dialogy. Těch je ve hře opravdu obrovské množství, a tak budete číst a číst. Dialogy přitom důrazně doporučujeme nepřeskakovat, a to hned z několika důvodů. V první řadě se v nich dozvíte celou řadu informací a okolností, které vám buď přímo pomohou s řešením aktuálních úkolů, a nebo minimálně odkryjí některé zajímavosti ohledně světa Divinity. Ač tomu tak původně být nemělo – nakonec jsou veškeré (!) dialogy kompletně nadabovány – a to velmi kvalitně. Dabing často odpovídá situaci a emocím postavy. Nakonec tak celkový zážitek významně obohacuje a zároveň váš udrží u čtení dialogů. Posledním důvodem proč je třeba dialogům věnovat pozornost je, že angličtina v nich není zrovna triviální a zároveň se velmi často dostanete do situace, kdy je potřeba na něco konkrétního odpovědět.
To samé platí i pro velmi zajímavou část hry, kterou jsou dialogy uvnitř vaší party. Právě to je prostor, kde můžete utvářet a zároveň hýbat se vztahy jednotlivých postav. Hra vás postaví do celé řady situací, jejichž výsledkem bude řešení, které vznikne v dialogu vašich postav. Celá záležitost je pak ještě zajímavější, hrajete-li hru v kooperativním módu po internetu. Každý hráč pak odpovídá za svou postavu… Charakter a cíle jednotlivých postav zde hrají významnou roli, a tak se může stát, že narazíte na magický kámen a jedna postava jej bude chtít rozbít, zatímco druhá použít. Situaci budete muset vyřešit, a to je prosím velmi prostý příklad. Mnoho situací ve hře je ve skutečnosti složitějších a vždy nemají pouze 2 strany. V extrémním případě se vaše parta může rozhádat uprostřed podzemního dungeonu, a bude-li její součástí čarodějka posedlá démonem, může to dopadnout i hůře (do těch, co nepovažuje za kamarády, většinou nemá problém metat blesky).
Tím se dostáváme k bojovému systému, který by se dal vnímat, jako vylepšená verze toho z prvního dílu. V základech je mu totiž naprosto věrný, takže i zde probíhá boj na tahy. Byl však vylepšen v několika detailech. Už jsme se zmiňovali o vlastnostech povrchů a možnosti jich využívat v boji. Ruku v ruce s tím jde několik nových kouzel, jako např. prokletí a požehnání. Ty potom mohou fungovat tak, že pokud někde zapálíte část prostoru a následně oheň proklejete – stane se z něj „prokletý oheň“, a nepůjde tak ničím uhasit. Možností je v těchto ohledech opět mnoho. Novinkou je také rozlišení fyzického a magického brnění. Pokud má jednotka magické brnění, nejde kupříkladu magií zapálit. Boje jsou dimenzované tak, že ke skutečné efektivitě potřebují válečníci čaroděje a naopak. Chceme také zdůraznit, že boje nejsou monotónní a naopak jsou zcela nepředvídatelné. Boj, který vypadá jako prohraný, se díky několika okolnostem může rychle zvrátit. Nevzdávejte se tedy snadno, ač pokud půjde skutečně do tuhého – vždy můžete z boje utéct. To je poměrně příjemný prvek, jelikož nahrazuje úmrtí a následné nahrávání pozice (a co teprve, když člověk zapomene hru uložit).
Hra obsahuje četné reference na svého předchůdce. Znalci prvního dílu tak potkají nejen známé postavy, ale budou mít také možnost narazit na jim dobře známá města. Zůstávají i náročné logické puzzle, dungeony plné pastí a nástrah. Stejně tak hra zdědila po svém předchůdci několik nedostatků. Inventář není dvakrát přehledný, ale na druhou stranu vás zabaví systémem kombinace předmětů. Spojíte-li prázdnou lahvičku s nějakými bylinkami, můžete dostat healovací potion nebo také účinný jed. Mnohem hůře je proveden Quest Log – ten je koncipován jako prostý textový výčet desítek úkolů, který připomíná seznam dopisů. Chcete-li se tedy něco kloudného dozvědět, technicky se jedná jen o další porci čtení. Patří nám tak milá povinnost, označit Divinity: Original Sin 2 za rozsáhlé a více než povedené RPG, které uspokojí i ty náročnější z nás. Zároveň má velký potenciál oslovit milovníky příběhů. Zdravíme do Belgie a udělujeme plně zasloužených 90%!
co čeština?
Situace je stejná, jako v případě prvního dílu. Oficiální čeština tedy není a ani se neplánuje. Několik nadšenců však pracuje na fanouškovském překladu hry - vzhledem k jejímu rozsahu a počtu dialogů to ale určitě nějaký čas zabere...