Píší se léta Páně 2115 a do solárního systému, který je běžně známý jako naše sluneční soustava, se dostává cizí nebezpečný objekt. Hrozí s ním kolize, která by vytvořila takovou explozi, jež by neznamenala nic jiného než zánik Země i života na ní. Elita proto bezprostředně reaguje a vysílá 3 kolonizační lodě, které mají jediný cíl – nalézt druhé útočiště pro život a založení civilizace. Svou „druhou“ Zemi se přitom rozhodli hledat v oblastech poněkud temných, a to sice v oblastech za Plutem (takže opravdu hodně daleko od Slunce). Je to rok 2151, kdy je Země skutečně definitivně zničena a vaše zdroje i čas jsou tak nutně omezené. Vaše posádka disponuje 5 agenty, kteří jsou schopni úspěšně přistát na povrchu planety a prozkoumat její podmínky pro život. Není žádným překvapením, že onu roli astronomického agenta právě plníte i vy. Jsou to tak problémy skutečně existenciální, které byly na vaše bedra naloženy. Poslední nadějí lidstva na přežití je totiž právě Solus Project.
Po krátkých obtížích v modulu a zjištění, že na hře pracovala celá řada českých jmen (jedná se o spolupráci českých Grip Digital a převážně švédských Teotl Studios) se ocitáte na povrchu neznámé planety (že by Nibiru?). První dojmy z prostředí spojují určitou exotiku Far Cry s naprostou neznámostí prostředí prvního Half-Lifu. Klidné moře doplňuje poněkud běžná pláž, za kterou se tyčí vysoké skály, které nejen, že vypadají poněkud nepřístupně, ale zároveň vám nedovolí skrze ně projít, čímž oblast vašeho exploringu poněkud limitují. Tím chceme říci, že v praxi je možné začít novou planetu objevovat víceméně jen jednou cestou, což je možná škoda. Na druhou stranu je ve hře implementovaný tutoriál, který není nikterak obtěžující a během kráčení po zmíněné jedné cestě vám představí všechny zásadní funkce a možnosti hry. Během krátké chvíle tak naleznete zařízení, které nejen, že už nikdy nezahodíte, ale především na něm budete sledovat všechny základní atributy.
The Solus Project představuje sám sebe jako survival/exploring game. Kromě zmíněného prozkoumávání nové planety je zároveň potřeba zajistit si přežití. Upřímně jsem byl tímto faktem původně poněkud vystrašen. Představa o tom kde najdu vodu a zda se budu muset nasytit okousáváním kolem přítomných skal byla poněkud rozrušující. Tutoriál v podobě naučné stezky končí v jakési skále, která slouží jako vaše prvotní přístřeší, kde si můžete rozdělat oheň a v bezpečí přespat, kromě toho v ní naleznete také pramínek tekoucí pitné vody. Podezřelé… nebo ne? Není to však jen žízeň a hlad (můžete si dát třeba bodlák), o který se budete muset starat. Zařízení vám prozradí, že stejně důležitými ukazateli pro vaše přežití je také tělesná teplota, teplota venku, únava, vlhkost nebo dokonce klasické HP. To vám totiž začne ubývat, pokud něco zanedbáte – s ubývajícím HP tak máte zpravidla ještě nějaký čas vše napravit.
Nutno však říci, že o náročnosti přežití jako takového by se dalo polemizovat. První smrt mne potkala během několika desítek minut hraní, kdy jsem poměrně kuriózním způsobem zahynul a získal tak dojem, že přežít na neznámé planetě bude skutečně náročné (což mě velmi „hajplo“ s očekáváním, že před sebou mám hru, která neodpouští chyby). Šlo o to, že jsem se měl dostat do nedaleké jeskyně, jejíž vchod byl patřičně zamřížován. Hledajíc cestu jsem se pokusil na skálu vyskákat, přičemž jsem hledal nějakou skulinu, kterou bych se dostal dovnitř. Jak jsem však skákal a opravdu soustředěně hledal každý kámen, od kterého bych se mohl odrazit výše – setmělo se a během chvíle přišla noc. Už jsem zmiňoval, že jsme opravdu daleko od Slunce (někde za Plutem), a tak si můžete tipnout, jaká tam asi tak byla v noci teplota…
Během chvíle mi zařízení začalo hlásit něco, co znělo jako „hypothermia“ (latinský výraz pro podchlazení). Začal jsem přemýšlet o tom, že by bylo možná lepší slézt z té skály dolů… přeci jen jsem beztak žádný „horní vchod“ nenašel a navíc tam foukal docela i vítr… Inu vydal jsem se na cestu zpět dolů. Ve hře funguje „falling damage“ nebo-li poškození z pádů, a proto jsem musel dolů ještě opatrněji než nahoru. Beztak jsem si pár těch HP ubral, ale prozatím přežil. Když jsem byl konečně dole, zjistil jsem, že teplota je víceméně podobná… Začal jsem tedy doslova sprintovat do své nedaleké jeskyně, hledajíc tam ochranu před zákeřnou a mrazivou nocí. Běh, který připomínal původní starověký Maratón, skončil tím, že jsem umrznul asi 10 metrů před vchodem do skály… Následovala motivující zpráva: „You have survived 0 days, 0 hours, 37 minutes“. Na to, že šlo o poslední naději na záchranu lidstva dobré ne?
Bohužel to byla první, ale zároveň poslední situace kolem survivalu, která by byla nějak zábavná svým vypjetím. Již během druhého pokusu jsem se naučil, jak se zdroji pracovat, čímž naprosto ztratili své původní kouzlo spojené s pocitem skutečného ohrožení života a nouze. Brzy totiž zjistíte, že přežití je v celé hře pouze mechanickou záležitostí. Je pravda, že survival je výrazně ovlivněn obtížností, které jsou na výběr rovnou 3. Pokud si však nezvolíte tu nejvyšší, pravděpodobně se náročnost vašeho přežití smrskne na mechanické a později i automatické otevírání inventáře a pití nalezené vody či pojídání bodláků a vydlabaných mimozemských kedluben. Pokud budeme mluvit o zábavnosti nebo atraktivnosti – survival rozměr se celkem rychle vyčerpá. Naštěstí tu však stále zůstává ona druhá strana exploringu – tedy objevování, která je naštěstí o poznání zajímavější. K tomu pravděpodobně přispívá také fakt, že pokud je na The Solus Project něco opravdu povedeného, bezpochyby je to působivý visuál.
Nejedná se přitom o bezúčelné objevování. Je za ním totiž poměrně povedený příběh, který je však hráči ukazován postupně a pouze v symbolech. Do jisté míry je tak záležitostí osobní interpretace. Na obecné úrovni je vaším úkolem najít nové útočiště pro lidi – během krátké chvíle však zjistíte, že se objevují dílčí důležité úkoly jako třeba zjistit, jestli jste vůbec na neznámé planetě sami? Hra je jednoznačně větší „pastva pro oko“ než-li „pastva pro mozek“. Ve hře totiž narazíte i na několik logických úkolů nebo „puzzlů“ k řešení – jejich obtížnost je však bohužel triviální. To nejtěžší, co vás ve hře potká je asi výroba vlastní louče, která zahrnuje celé 4 úkony! 1) musíte najít klacek 2) něco kolem něj omotat 3) někam to celé namočit 4) a nakonec si to celé zapálit o sálající trysku z vašeho rozbitého modulu, kterým jste poněkud „na tvrdo“ přistáli. Občas se vám do ruky dostane taky něco na mlácení nebo třeba translokátor (pamatujete na Unreal Tournament 2004? Ano – přesně tak funguje, jen doletí asi 7x méně). Jiným příkladem může být doslova „evoluce živě“, kdy najdete tupý kámen – ten rozbijete o jiný kámen – a výsledným rozbitým kamenem se špičkou pak rozříznete síťku.
Pokud máte rádi neznámo, s oblibou si procházíte krajinu s působivou grafikou a zároveň vás alespoň trochu zajímá vesmír nebo starověké civilizace – pak The Solus Project určitě zkuste. Technicky se opravdu nejedná o nic závratného, ovšem vizuálně bych se nebál označit hru za skvost. Domnívám se, že The Solus Project není hrou, na kterou bychom vzpomínali ještě po letech, ale zároveň je určitě hrou, která může mít své publikum. Jako celek totiž není rozhodně nepovedená. Je spíše opakem komplexnosti. V základě je totiž velmi jednoduchá, což nemusí být nutně pro každého na škodu. Výsledkem je, že se The Solus Project stává převážně oddechovou hrou, ale i ty mají svůj význam a smysl. Nicméně hra získává na STEAMU velmi kladná hodnocení, přičemž její pořízení vyjde na necelých 19 euro. Domnívám se, že potenciál zde nebyl využit na maximum, ale přesto se vám za zmíněnou sumu dostane hry, která dokáže navodit velmi působivou atmosféru doplněnou neustálým pocitem z neznáma, kterou si navíc dokáže udržet a ještě to vše zabalit do krásného vizuálu. Od nás tentokrát 68 %.