The Witness je přesně tou hrou, ve které je vše tak nádherné, že pokud by existovala ve virtuální realitě (která se nyní pořádně rozjíždí), mnoho lidí by si vybralo raději být ve hře, nežli v realitě. Vizuální prožitek ze hry je totiž maximální. Ne, že by grafika vynikala neskutečnou propracovaností každičkého detailu nebo bychom byli oslněni, jak realisticky a věrohodně vše působí. Vzhled hry je naopak na první pohled nerealistický, ale v dobrém slova smyslu. Jako bychom vstoupili do překrásné pohádky, do naší nekonečné fantazie. Do světa, kde výrazné barvy zdobí téměř dokonalé nasvícení a na vodní hladině jsou vidět oslnivé odrazy.
Autoři vizuální dojem podpořili vytvořením velmi odlišných zákoutí mapy, takže při našem průzkumu zdejších končin nevypadá nic stereotypně. Naopak jsem se při hraní často zastavil a kochal se krásným výhledem na fantastickou krajinu. O to větší úctu si zaslouží vývojářské studio, které je poměrně malé a čítá na zhruba jen patnáct lidí. Zakladatelem je Jonathan Blow, který před tímto titulem vytvořil hru Braid, jež získavala hodnocení 90 % a výše. Právě po tomto úspěchu se mohl příliv financí investovat do vytvoření menšího studia nazvaného Thekla, Inc., který už od roku 2008 pracuje právě na The Witness. Přestože byla hra oznámena o rok později, vydána byla až v tomto roce, tedy po dlouhých osmi letech.
A na čem že si můžeme hru vlastně zahrát? Přestože původně měla vyjít pro Windows, PlayStation 3 a Xbox 360, nový engine, který si vývojáři sami vytvořili, se ukázal být jako příliš náročný pro zmíněné konzole. Dle autorů pak k předělání na novější model dopomohl pouze Sony, takže je nyní hra k dispozici pro PS4 (a samozřejmě zmíněný Windows). V přípravě je ale již port na iOS, kterého se máme dočkat ještě v tomto roce.
Pamětníkům může připadat herní koncept poněkud povědomý. A právem. Autoři přiznávají, že se inspirovali titulem Myst, který staví na stejném základě. Jelikož ale ten vyšel roku 1993, bylo už načase vytvořit modernější verzi. Nyní vás zajisté již pálí otázky jako „za koho ve hře hrajeme“ nebo „jak jsme se na ostrov asi dostali“. Autoři však takové věci vůbec neřeší. Stáváme se bezejmennou postavou, která se ocitá na neznámém ostrově a nevíme nic nejenom o tomto místě, ale nevzpomínáme si ani na cokoliv o sobě.
Příběhová linie je upozaděna, aby vznikl naprosto jednoduchý a přehledný cíl: prozkoumávat, prohlížet si a dostávat se dál luštěním dalších puzzle. Objevovat tento ostrov je prostě parádní – narazíme na spoustu nejrůznějších zajímavých staveb, chodeb, jeskyní, hradů, lesů, jezer a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Variabilita okolí je zkrátka na úrovni. Dosti překvapivé pro mě ale bylo, že ve hře není absolutně žádná hudba. Chození po ostrově je tak zbytečně osamělé, protože na další postavy zde také nenarazíme. Je to prostě škoda. Ostrov je rozdělen do jedenácti sekcí, z čehož každá obsahuje zlatou bednu, ze které po odemknutí vystřelí laser směrem k hoře uprostřed ostrova. A cílem samozřejmě je, aby všechny lasery mířily k hoře. Díky laserům zároveň přehledně vidíme, které části mapy jsou již hotovy.
Ještě než se ale dostaneme ke zlatému cíli každé lokality, je třeba vyřešit celou řadu puzzle. Ty jsou obvykle zobrazeny na obrazovkách, které nejčastěji bývají ve výši úrovně očí, takže na ně máme díky prvnímu pohledu perfektní výhled. Na obrazovce tak máme 2D hádanku, kde vytváříme čáru, která prochází vytyčenou mapkou a snaží se splnit zadané úkoly. Dokonce musíme kliknout na správné místo, odkud se začíná. Toto místo je značeno kolečkem.
Ve hře je okolo 650 kousků puzzle, které zabere až 80 hodin hraní. Že jde o pořádnou výzvu, pak autoři podtrhli tvrzením, že některé puzzle nevyřeší ani 1 % hráčů. Samozřejmě tedy ve hře není třeba dokončit absolutně každou hádanku. Zatímco některé jsou důležité pro dokončení příběhu, jiné spadají jakoby do vedlejších misí a slouží tak pro pouhé zpestření zážitku ze hry.
Vyřešit puzzle je někdy otázka několika vteřin, ale jindy zabere i desítky minut. V případě opakovaných neúspěchů je pochopitelná frustrace a hráč se může zaseknout na pěkně dlouho. Obtížnost není zrovna nejnižší, avšak o to více si člověk užívá ony „aha“ efekty, kdy mu dojde, jaké řešení je správné. O to víc si užije pocit úspěchu.
Puzzle jsou často napojeny na kabely vedoucí elektrickou energii a dokončení hádanky je někdy doprovázeno rozsvícením kabelu, kterým proudí energie k dalšímu zařízení, u nějž nás čeká další využívání mozkových závitů. Díky tomu obvykle přesně víme, kam máme vzápětí jít, takže kabely někdy slouží jako jakýsi průvodce. Tahle „šňůra“ ale naštěstí není všude, protože by to kazilo zážitek ze svobodného prozkoumávání otevřeného světa. Některé propojení přitom mohou být i „na škodu“. Například narazíme na propojené zařízení způsobem, že když zmaříme pokus o vyřešení puzzle, zruší to již správně vyřešené puzzle předchozí, takže předchozí musíme udělat znovu, abychom měli další pokus na tom navazujícím.
K jednotlivým hádankám zpravidla nedostaneme vůbec žádné pokyny, takže musíme přijít na to, co s daným puzzle vlastně musíme udělat, aby vše bylo vyřešeno správně. To znamená, že i pravidla správného vyřešení jsou samy další hádankou, kterou odhalíme obvykle několika pokusy. Někdy se ale i tak stane, že řešení nenalezneme. Pak je potřeba využít schovaných nápověd. Někdy to bývá vyrytý obraz na obrazovce, který lze matně vidět jen při odrazu světla v určitém, velmi omezeném úhlu. Jindy nám zase dopomůže audionahrávka, na které po ostrově občas narazíme. Mnohdy je ale problém je vidět, protože jsou například pohozeny ve vysoké trávě nebo skryté za nějakým tím rohem.
Titul The Witness si na nic nehraje. Vytáhl s jednoduchým, ač účinným nápadem, který je i bravurně zpracovaný. Autoři přesně vědí, co chtějí hráči říct a říkají mu to srozumitelně. Úžasná úroveň grafiky a nápaditý ostrov již jen vylepšuje celkový dojem ze hry. Škoda jen absence jakékoliv hudby, která by laťku zvedla ještě o něco výše. I tak si ale The Witness od náší 80 %.
