S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat

Dokud nevyšly příslušné patche, střílečku Shadow of Chernobyl provázely četné problémy, ale i přesto se hned po vydání ukázalo, že machři z GSC Game Worldu vypustili na svět atmosférický titul, který dokázal chytit a nepustit. Po dlouhých průtazích ve vývoji, kdy se zdálo, že hra skončí v propadlišti dějin, jsme se dočkali velmi, velmi příjemného překvapení. A důkazem toho, že šlo o překvapení komerčně úspěšné, je i fakt, že v dnešní recenzi se podíváme už na třetí (a doufejme, že ne poslední) pokračování stalkeří ságy, tentokrát s názvem Call of Pripyat.

Přestože intro je nabité informacemi o černobylské katastrofě a událostech po ní následujících, aby se okamžitě chytli i ti, kdo se předchozích výletů do Zóny nezúčastnili, úvodní pasáže jsou překvapivě skoupé na detaily. Prostě se zjevíte v Zóně, aniž vám kdokoli poskytne vlídné slůvko na uvítanou nebo alespoň strohý briefing. Začátek působí trochu nedotaženě a odfláknutě. Neuškodilo by, kdyby tvůrci věnovali prologu o něco větší péči; osobně nemám rád, když se octnu ve vodě a nevidím břeh (tj. nevím co a jak). Ale co, oba starší díly byly v tomto ohledu ještě horší, takže bych si zřejmě neměl stěžovat. Ať tak či onak, situace se postupně spraví. Nejdůležitější je, že Call of Pripyat vás pohltí stejně spolehlivě jako jeho předchůdci, poněvadž celkově vzato, GSC opět odvedlo sakra dobrou práci.

Zatímco převážnou část míst navštívených v Clear Sky jste mohli vidět už v prvním díle, jelikož ekologicky smýšlející tvůrci minule zrecyklovali, co se dalo, nový S.T.A.L.K.E.R. nabízí zbrusu nové prostředí. Lokace jsou sice k dispozici jen tři, což nezní zrovna povzbudivě, avšak zdání bohudík klame. Levely jsou totiž obrovské (když říkám obrovské, myslím tím OBROVSKÉ) a vypiplané do nejmenších detailů. GSC věnovalo designu velkou péči, z každého radioaktivitou prolezlého zákoutí lze vyčíst nezaměnitelný rukopis ostřílených designérů apokalypsy; některá panoramata bych si klidně nechal zarámovat a pověsit na zeď, abych trochu zdepresívnil svůj barvami hýřící kutloch. Škoda jen, že výsledný dojem trochu kazí dýchavičný engine, který už přece jen má svá léta, což se pochopitelně projevuje i na grafice, která nemůže konkurovat současným peckám. Přitom nároky, jaké Call of Pripyat klade na hardware, nepatří k nejnižším.

Horší technické zpracování hře kupodivu nikterak neubírá na atmosféře. Obzvlášť vstupujete-li do světa stalkerů úplně poprvé, syrovost a bezútěšnost Zóny vás omráčí. Ocelově šedá obloha, skomírající vegetace, rez, mutanti a všudypřítomné známky nezadržitelného rozkladu přimějí člověka zauvažovat nad marností všeho bytí. Bethesdo, Bethesdo, takhle má vypadat postapokalyptický svět! Zóna žije svým defektním životem a vy se pozvolna stanete nedílnou součástí místního koloritu. Město Pripjať, kam se dostanete v závěrečné fázi hry, je kapitolou sama pro sebe. Tento smutný, ve spěchu vyklizený památník černobylské katastrofy s přehledem vítězí v pomyslné soutěži o Nejdepresivněji vypadající místo v historii her. Opuštěné baráky, zpustošené ulice a jejich groteskně znetvoření obyvatelé mě utvrdily v dojmu, že duše východoevropských vývojářů jsou skrznaskrz prolezlé smutkem a temné jako noc, kterou prosvětlí jedině láhev načerno pálené vodky. Tak na zdraví, ať slouží!

Zajímá-li vás to, příběh se točí okolo nepříliš povedené vojenské operace. Jak se dozvíte z úvodní sekvence, ukrajinská vláda se po dlouhých letech opatrného nicnedělání rozhodla získat kontrolu nad Zónou. Nad město Pripjať a přilehlé okolí byly proto vyslány armádní helikoptéry, které měly zajistit pořádek. Jenže (vždycky je tu nějaké “jenže”) sotva vrtulníky vstoupily do vzdušného prostoru Zóny, z neznámého důvodu havarovaly, ač měly přesné údaje o výskytech potenciálně nebezpečných anomálií. Na místo tedy přichází major Alexandr Děgtarev – vy –, aby zjistil, kde se co podělalo. Vybaven pistolkou, naprosto nedostatečnými informacemi a Geigerovým počítačem, vydává se Saša vstříc nebezpečenství. A jako obvykle, půjde o značně nelineární dobrodružství, přestože hlavní příběhová linie je poměrně přímočará. Opět totiž dostanete téměř neomezenou volnost, které když nevyužijete, připravíte se o zásadní složku hry.

Než vůbec přikročíte k plnění povinných misí, vyplatí se splnit pár nepovinných úkolů a trochu se prošlápnout Zónou, abyste si připomněli staré návyky, případně osvojili úplně nové. Vedlejší mise vřele doporučuji, jednak jsou docela nápadité (vyjma těch, co dostanete hned ze začátku) a především: jedině za ně dostáváte finanční odměnu. Když čas od času vezmete špinavou práci, podstatně si ulehčíte život. Za tvrdou měnu totiž pořídíte úplně, ale úplně všechno. Nakoupíte zbraně, jídlo, artefakty, zaplatíte námezdnou sílu – prostě sen každého bezprizorního stalkera. “Peníze nesmrdí”, prohlásil jistý římský císař, když zaváděl daň z moči, a mohu garantovat, že nebudou smrdět ani vám.

S.T.A.L.K.E.R. byl vždycky o bokovkách, o volnosti – a nejinak tomu je i v nejnovějším pokračování, což ostatně vyplývá už z výše řečeného. Kdo má za sebou Shadow of Chernobyl či Clear Sky, bude se v Pripyatu cítit jako doma. Po stránce hratelnosti se totiž od minula nezměnilo vlastně nic, což samozřejmě – v rámci snahy o jakous takous objektivitu – musím vytknout a reflektovat ve výsledném hodnocení. Tvůrci nicméně odladili chybky, vylepšili AI, takže hra už neobsahuje tolik WTF momentů jako dřív. Drobných změn doznal i interface, drasticky ubylo bugů a pádů do desktopu, přibyla možnost použití předmětů, aniž byste museli lézt do inventáře. Zbrojní arzenál se rozrostl jen nepatrně, návrat hlásí nejoblíbenější kousky z minula (gaussovka), kvalitní model střelby a poškození zůstal beze změn. Jak vidno, GSC zasáhlo do základního konceptu jen minimálně, všechny ty drobné změny však výrazně zlepšují celkový dojem z hraní. Jako příklad si uveďme zmiňovanou AI, potažmo chování stalkerů. Ti nyní obírají mrtvá těla, aktivně pátrají po artefaktech nebo se prostě jen potulují zpustošenou krajinou. Call of Pripyat působí přirozeněji než předchozí díly.

Tvůrcům se konečně podařilo navodit dojem živoucího (či spíše práchnivějícího) světa a po několikaletém snažení konečně splnili, co slibovali před vydáním Shadow of Chernovyl. Proto abych pravdu řekl, nepřítomnost nových, třeskutě originálních prvků mi nijak zvlášť nevadila. Zóna je prostě Zóna, originální sama o sobě. Stejná jako vždycky, neměnná a přesto proměnlivá, trpělivě čekající, dychtivá připravit neopatrného stalkera o život. To a tradičně “povedený” anglický dabing mi ke spokojenosti docela stačí. Otázkou samozřejmě je, jestli to ke spokojenosti postačí i vám.

Abychom dnešní článek nějak smysluplně uzavřeli: S.T.A.L.K.E.R. Call of Pripyat pohříchu nepřináší téměř nic nového (co se hratelnosti týče), a tak se zejména stalkeři-veteráni budou cítit trochu ošizeni. Zřejmě právem. Přece jen, výlet do Zóny potřetí a pořád s tou samou cestovkou… To se leckomu nemusí zamlouvat. Ale jak jsem již podotkl, mně osobně to nevadilo, pro Zónu jsem měl vždycky slabost. Snad mi učarovalo všudypřítomné tlení a beznaděj tepající z každého snímku. Nevím… a vlastně na tom nezáleží. Nade vší pochybnost totiž jde o precizně zpracovaný titul, jenž vám dá zapomenout na zasněžený svět venku za oknem a vtáhne vás do sychravé, rzí prožrané reality post-černobylského světa. Nezapomeňte si s sebou vzít pláštěnku a pilulky proti ozáření, protože radioaktivita dokáže člověku pokazit den. Marie Curie-Skłodowská by mohla vyprávět – 80%