Ion Assault

Je nepochybné, že vysokorozpočtové hry, do jejichž vývoje lijí velké vydavatelské společnosti desítky milionů dolarů, udávají v současnosti trend herní branže. Většina hráčů zkrátka za své peníze chce využití těch nejmodernějších technologií a sofistikované způsoby hratelnosti. Jenže si neuvědomují, že ani za ty desítky milionů dolarů se nedá pořídit zaručeně kvalitní hra. Mnohdy je tomu spíše naopak – čím více elementů vývojář do projektu přidá, tím větší je riziko, že se na titulu nakonec něco pokazí. Ačkoliv se to nezdá, mnozí v honbě za penězi hráčů do her přidávají všechno možné a neozkoušené, a to za každou cenu. Často se tak kombinacemi neslučitelných postupů zajímavý princip pouze znehodnotí.

 

 

Někteří hráči už tohle chápou a je jim také jasné, že za peníze se zábava koupit nedá. Jako na zavolanou tak přišly služby nové generace konzolí zvané Xbox Live či Playstation Network (nakonec i Steam na počítačích je v tomto směru ideální platformou). Na nich mohou velmi širokému spektru hráčů prodávat své výtvory i menší vývojářská studia, případně dokonce jednotlivci. Kromě celé řady remaků starých hitů se zde začaly objevovat novinky, které sice jasně odkazují na hratelnost starých klasik, ale přidávají k nim i špetku moderních postupů. Ne nadarmo se tak hovoří například o znovuzrození žánru 2D stříleček, tak populárních na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

 

 

Pamětníci si jistě vzpomenou na všechny ty úžasně zábavné hry, kterým stačila jediná raketka (případně letadlo) a obrovská spousta nepřátel, které je nutné vyřídit. Když něco takového zaobalíte do psychedelických barviček, lehce, ale nikterak závažně přetočíte kolem konceptu, dostanete nedávné hity za babku jako Geometry Wars pro Xbox 360 nebo Super Stardust HD pro Playstation 3. Je třeba si přitom uvědomit, že tohle je teprve začátek. Další malá studia tuší šanci a pouští se do nově objeveného hájemství, aby si taky ukousla trochu z toho hráčského trhu. Samozřejmě ne všechny tituly tohoto kalibru mohou slavit tak velkolepý úspěch a doufat, že se o nich bude všude hovořit – jako se to povedlo zmíněným dvěma. Některé ale mají přece jen větší šance na úspěch než jiné. A vypadá to, že Ion Assault bude hrát v tomto odvětví první ligu.

 

 

Jak už bylo řečeno, úspěch podobných hříček závisí do velké míry na tom, jak moc se autorům povede dostát neměnným zásadám žánru a jak je zvládnou vybalancovat s novinkami, které jsou nutné, protože jinak by vznikaly stále dokola ty samé počiny. Zase tolik proměnných v základním konceptu není, a tak je třeba přijít s nápady z vlastní stáje. A zdá se, že to pánové a dámy ze studia Coreplay dobře pochopili. Ačkoliv také Ion Assault může za svého prapředka považovat slavné Asteroids a za své starší sourozence všechny podobné 2D arkády, přece jen se v genetické výbavě liší.

 

 

O co jde? V tomto případě především o práci se zbraněmi, tedy jednou z nejesenciálnějších složek těchto her. Zatímco jinde máte zbraně s neomezeným množství nábojů a nemusíte si dělat starosti, zda vám dojdou teď nebo až za chvíli, v Ion Assault nebudete bojovat pouze s nepřáteli, ale právě i s tím, jak si na ně opatřit munici. Princip hry je zhruba následující: ze zbraně vystřelit nemůžete do té chvíle, než si opatříte nějaké ty iontové částice. Právě o ně tady běží v první řadě. Najdete je prakticky všude na monitoru, rozhodně se nemusíte bát, že by byť jen v teoretickém případě chyběly. Jde jen o to, nasbírat jich takové množství, abyste proti sílícím vlnám nepřátel obstáli. Čím více iontů naberete, tím silnější si budete moct dovolit výstřel, případně ho nadávkujete na více částí. Ale ionty nevyužijete pouze k útočení, nýbrž třeba i k vytvoření energetického štítu kolem lodi. Možná to tak nevypadá, ale tím hra dosti působí i na mozek. Neustále se totiž budete muset rozhodovat mezi útočnou a obrannou strategií, do toho sbírat ionty, navíc zvládat úhybné manévry.

 

 

Ion Assault má sestávat z celkem dvaceti úrovní. Ty samy o sobě nebudou nikterak dlouhé, ale hráčům jistě zabere dostatek času, než se jimi prokoušou. Autoři si zakládají na progresivně zvyšované obtížnosti. Nemělo by se tak stát, že čtvrtý level bude jednodušší než třetí. Výzva by se měla neustále zvyšovat, což je u podobných her zásadní, aby neopadlo napětí. Zároveň je nutné obtížnost stanovit tak, aby hráč jen neproplouval, ale musel se opravdu snažit a samozřejmě určité úseky také opakovat. Jen tak je možné docílit pocitu zadostiučinění, když už proklouzne dále. V každé úrovni narazíte na nové nepřátele, kteří vám spolu s nalétávajícími objekty (vesmírnými kameny) budou stát v cestě a přes něž se nedostanete jinak než uhnutím nebo likvidací. Na konci každé z úrovní pak narazíte na tuhého a patřičně spektakulárního bosse. Přesně tak to má být!

 

 

Aby nebyla hra tak fádní, rozhodli se do ní autoři implementovat množství power-upů. Ty opět zvyšují zábavnost. Jeden z nich vám například navýší maximální možnou nosnost iontů – samozřejmě jen na čas. Další dokáže zpomalit dění na obrazovce, kromě hráčova plavidla  samo sebou. Hodí se také granát, který použijete v těch největších skrumážích, jelikož zlikviduje vše v dohledu. Speciální dronové zase vyhledají a samy zlikvidují blízké nepřátelé, což uvítáte tehdy, když se ocitnete v těsném prostoru.

 

 

Hratelnost Ion Assault je poněkud pomalejší než u jiných, na první pohled podobných arkád. To přitom vůbec není na škodu, akorát to znamená, že mozek budete muset využívat trochu více než jinde. Lépe řečeno, budete toho muset zvládat skloubit větší množství. Nemusíte se ale bát, že byste poletovali z jednoho kraje monitoru ke druhému, jen proto, abyste nahromadili co možná největší množství iontů. I tehdy, když se je nesnažíte zvláště sbírat a pouze je nasáváte cestou, docela vystačí.

 

 

Na grafické zpracování se můžete podívat sami prostřednictvím obrázků a videí. Na první pohled se může zdát, že barviček na obrazovce je snad až příliš. Když si ale ke hře sednete, zjistíte, že se v ní orientujete docela dobře a za tu barevnou paletu jste rádi, jelikož dodává hře specifickou atmosféru. Mnohdy narazíte na takový výjev, který byste klidně brali jako obraz na zdi. Ačkoliv tak Ion Assault nevyužívá nejmodernějších technologií, i s relativně nenáročným enginem dokáže parádně zaujmout. Tomu se říká umělecká stránka věci.

 

 

Zapomínat nesmíme ani na multiplayer, který vám dovolí projet si těch dvacet úrovní ve spolupráci s kamarády. Jistě netřeba připomínat, že to je vždycky větší legrace, zejména sedíte-li u jedné konzole, což ale není podmínkou. Přes Xbox Live se lze spojit s dalšími lačnými hráči a střihnout si partičku. Ion Assault zkrátka vypadá jako hodně povedená arkáda. Měla by vyjít ve čtvrtém kvartále tohoto roku a majitele Xboxu 360 přijde na deset dolarů, což věru není zásadní částka za takovou porci zábavy.