Kmotr II (The Godfather II)

Hned na úvod musím přiznat, že román Kmotr od Maria Puza, stejně tak filmovou trilogii mám nesmírně rád a i dnes ji považuji za vrchol filmařského umění. Obzvláště první dva díly mají takovou atmosféru a zpracování, že se právem řadí mezi deset nejlepších filmů všech dob a to nejen v očích kritiků, ale i náročnějšího filmového diváka. Nelze se tedy divit, že jsem k herní dvojce Kmotra přistupoval trochu s obavami, i když na druhou stranu zcela bez emocí, zkrátka jsem nic neočekával a chtěl se nechat překvapit, co autoři vlastně vymysleli. Pokud jste druhý díl filmu Kmotr snad neviděli, no měli byste to napravit, ale vážně, pak vězte, že má téměř tři a čtvrt hodiny a je to především podrobná sonda do nitra mafiánské duše o tom, že být mocný ještě neznamená být spokojený. Zároveň se v ději velice často vracíme do minulosti a sledujeme, jak se vlastně Vito Corleone stal Donem a hlavně prožíváme život Michaela Corleone, jeho nejmladšího syna, který po něm převzal vedení rodiny. Akčních scén je ve filmu velmi málo, a pokud už na nějakou dojde, jde většinou jen o vyvrcholení dlouhé předehry intrik, jde řekněme o pomyslnou tečku, která ještě více umocní vypjatou atmosféru. Byl jsem tedy velmi zvědav, jak si s tím vývojáři poradí, protože slíbena byla opět velká porce akce, která jaksi s výše napsaným příliš nekoresponduje.

   

Tvůrci to pojali docela lišáckým, ale nejsem si jist, že zrovna vhodným způsobem. Od začátku totiž předpokládají, že ti kdo budou jejich hru hrát, určitě viděli film a velmi dobře se orientují i v tom, jakou pozici ta která postava má. Navíc konkrétní scény z filmu vytrhli poněkud násilným způsobem a především je do hry zasadili v někdy jen odlišném, jindy zcela jiném významu. Dojde tak na okamžiky z filmu, které jsou ve hře udělány naprosto přesně podle něj, třeba moment se zabitou prostitutkou a senátorem v nevěstinci, ovšem ve filmu této scéně předcházely úplně jiné události a souvislosti. Nemůžu říct, že by mi to nějak výslovně vadilo, jen jsem měl pocit, že tyto scény zaujmou jen znalce filmového díla, protože pouhým hráčům zkrátka nemůže být úplně jasné, proč se na obrazovce děje zrovna tato situace. Aby v tom byl ještě větší nepořádek, tak hra začíná událostí na Kubě, která se ve filmu stane až v jeho polovině a přitom některé herní události, které potom následují, se ve filmu odehrají v jeho první části. Abych to celé shrnul, připadá mi, že autoři chtěli tak trochu uspokojit úplně všechny, ale nejsem si jist, zda je to tak správně. Tolik tedy k tomu, jak se na herní děj taky dívá fanda filmové předlohy.

   

Hodně se spekulovalo, za jakou postavu vlastně budete hrát, zda to bude samotný Michael nebo někdo úplně jiný. Takže, vžijete se do role Dominika, který je s Michaelem na Kubě a po tamním převratu a návratu do New Yorku se mu dostane od Michaela povýšení a možnost založit si vlastní rodinu, tedy stát se Donem. Tady narážíme na další skutečnost, kterou pokud se zajímáte o mafii, budete muset hodně přivřít oči. Jste sice Don – nejvyšší v rodině, ale všechny akce vyřizujete pěkně ručně sami, od těch nejšpinavějších práciček jako rozmlácení obchodu, až po dojednávání velkých kšeftů. Don je ovšem hlavou celé rodiny a prvně jmenovaných situací se zásadně straní a veškeré rozkazy směrem na ulici plynou pouze prostřednictvím jeho caporegime. Důvod je prostý, policie tak nemá v podstatě žádnou šanci, jak hlavu rodiny dohnat před soud. Ale dost! Je přece jen vidět, že jako někdo, kdo má v těchto záležitostech trochu přehled, mi bylo toto herní pojetí proti srsti. K příběhu a událostem berme tedy v potaz, že tvůrci potřebovali smíchat dohromady spoustu věcí, které spolu ovšem vzájemně smíchat nejdou.

Ale jdeme již konečně na hru samotnou. Jste Dominik, máte svou vlastní rodinu a musíte si vybrat svoje pěšáky nebo chcete-li pomocníky. Ty verbujete buď přímo v sídle rodiny Corleone, nebo v podnicích, které vám patří. Každý z nich má pak svou vlastní specializaci, tedy okruh zvláštních činností, které jsou schopní kromě střílení, či bitek vykonávat. Mám na mysli třeba možnost vyhazovat budovy do vzduchu, možnost zakládat oheň, otevírat trezory, uzdravovat zraněné v boji apod. Tyto pěšáky, nebo také jinak řečeno vojáky, můžete mít v týmu až čtyři, přičemž po nějaké době můžete dva z nich povýšit, čímž mohou mít hned dvě specializace. Vojáci jsou velmi důležití, protože na každé akci je většinou některá z jejich funkcí potřeba a po většinu doby budete na jednotlivé akce vyrážet vždy s dalšími třemi pomocníky, což je maximální počet, který vám v danou chvíli může pomáhat.

   

Během prvních desítek minut vás hra bude vodit pěkně za ručičku. To neberte jako výtku, musíte se zkrátka sžít s ovládáním a začít všechno používat automaticky. Dostanete několik přesně zadaných úkolů, které máte na mini mapě vždy přesně vyznačeny a přesně víte, kam je třeba zajet a co za akci je tam potřeba provést. Zrovna v okamžiku, kdy jsem si říkal, že už mě to docela nebaví, se ovšem herní styl změní a najednou dostanete volnost a prostor pro taktizování. Máte totiž k dispozici speciální mapu nazvanou Donův pohled. Tady před sebou máte jako na dlani kompletně celé město, vidíte které podniky jaká rodina ovládá, kolik se v nich nachází stráží atd. Přestože první hlavní úkol zní jasně – vyhladit jednu z rodin, což můžete až po ovládnutí všech jejich budov, je potřeba přece jen taktizovat a minimálně obsazovat podniky v tom správném pořadí. Pokud totiž získáte pro svou rodinu podniky s nějakým zaměřením, dostane se vám určitých vylepšení, většinou podle specializace daného závodu. Pokud např. obsadíte výrobny zbraní, dostanete se tím vy a celá vaše rodina k lepším zbraním či neprůstřelným vestám, v jiném případě k obrněným vozidlům atd. atd.

   

Zabrání jednotlivých podniků probíhá vždy stejným způsobem. Vezmete si k sobě parťáky, sednete do auta a pěkně si to k budově sami odřídíte. Tam překonáte ochranku, někdy dojde jen na pěsti, jindy rovnou na střílení a musíte najít majitele. Ten se vždy brání, takže ho stručně a ručně několika ranami pěstí do obličeje přesvědčíte o tom, že spolupracovat s vámi je ta nejlepší věc pod sluncem, co ho mohla potkat. Tato situace se přitom opakuje naprosto vždy do puntíku, jen občas je místo pěstí, nebožákovi potřeba pohrozit zbraní. Pokud to ovšem přeženete a dotyčného umlátíte k smrti, nebudete moci jeho podnik získat a budete muset pár desítek minut počkat, než se do podniku budete moci zase vrátit. Pokud ovšem tohle martýrium absolvujete po dvacáté a už vám bude jasné, že ho ještě dvacetkrát absolvovat budete, moc do zpěvu vám věřte nebude. Škoda, to opravdu nešlo vymyslet nic dalšího? Jak začnete obsazovat víc a víc podniků, musíte brát v potaz, že si to ostatní rodiny nenechají líbit. Stane se vám, že na vámi zabraný podnik cizí rodina zaútočí a pokusí se ho získat zpět. Tady máte několik možností. Budete muset do všech budov najmout ochranku, která může podle její velikosti čítat až třicet hlav, ale to vás bude taky stát pěkný balík peněz, v případě už probíhajícího útoku pak můžete vyslat i svého vojáka na ochranu, či pokud jste poblíž, se sami vrhnout do boje.

A tak to jde v první části hry pořád dokola. Jezdíte si po městě, přebíráte podniky, najímáte stráže, odrážíte útoky ostatních rodin. Tím jsme se dostali k dalšímu z prvků hry. Ač vše dosud vypadalo jen na mix akce se strategií, vězte že je možné do toho přimíchat i RPG prvky. Můžete vylepšovat své schopnosti, stejně jako schopnosti svých podřízených a investovat tak mnohdy nemalé finanční prostředky. Můžete vylepšit až desítku schopností, některé za docela pekelné částky. Najednou zjišťujete, že ačkoliv vyděláváte pořád víc, máte pořád méně peněz. A tady se dostane ke slovu další možnost ve hře, a sice plnit přání lidu na ulicích. Některé postavy nad sebou mají symbol peněz, pokud vyslechnete jejich přání a necháte se najmout třeba na nájemnou vraždu, vyloupení nějakého podniku nebo zmlácení někoho, můžete si přivydělat hezký balík peněz. Další postavy nad sebou pak mají symbol klíče. Ty jsou o něco důležitější pro postup ve hře, protože chcete-li zabít někoho z konkurenční rodiny, je možné to provést jen jedním konkrétním způsobem. Pokud to uděláte jinak, zabitý mafián za nějaký čas prostě obživne. A pokud splníte úkol od zmíněných postav s klíčem, bude vám prozrazen způsob, jak s dotyčným zlosynem naložit, třeba ho shodit z mostu, uškrtit pomocí struhy atp. A do třetice jsou tady speciální postavy, většinou papaláši v nějaké významné funkci. Za splnění jejich požadavků můžete získat tzv. ruku v rukávě, což je třeba možnost rychlého uzdravení pro vaše podřízené, možnost odvolat dotěrnou policii apod.

   

Takhle se vám postupně podaří obsadit celý New York a nakonec i zabijete hlavu konkurenční rodiny. Byl jsem zvědav, co bude dál, ale něco podobného jsem nečekal. Michael vás odvelí na Floridu a tam to co jsme si dosud popisovali, pro vás začíná znova, jenže od začátku. Ovšem území je větší a operuje na něm více rodin, které mají více vyzbrojenějších vojáků. V tom okamžiku pochopíte, že co jste dosud těch cirka šest hodin hráli, byl vlastně jen takový obsáhlejší tutoriál a teprve teď to začíná na ostro. Kámen úrazu je ovšem v tom, že veškeré činnosti jsou pořád stejné a budovu od budovy stále dokolečka. Vyslechnete si část příběhu, jedete do konkurenčního podniku, vystřílíte osazenstvo, zmlátíte majitele, šup do Donova pohledu najmout ochranku, při té příležitosti vylepšit dovednosti podřízeným a šup zpátky do auta a znova a znova a znova. Úkoly od cizích lidí tuto rutinu sice kapku narušují, ale za chvilku je vám jasné, že i ty se pořád opakují. Toho zmlať, zastřel, rozmlať tenhle obchod. A pokud se ve hře objeví rutina, je jasné, že je něco špatně.

   

Když už jsem si pomalu začal dělat starosti, že tohle asi dopadne hodně špatně, hra se najednou, jakoby to tušila, rázem změnila. Do té chvíle nechávala v podstatě všechno na mě a najednou jsem dostával jeden zajímavý úkol za druhým. Tam zajeď, získej informace, zpět pro radu k Michaelovi a teď zase rychle do nějaké speciální akce. Hra tím jako mávnutím kouzelného proutku najednou zase získá šťávu, a když jsem dostal za úkol vypravit se zpátky na Kubu, zase jsem si hraní užíval. Během pobytu tam ovšem dojde ke zvratu, který bych tady nerad rozváděl, abych vám něco dopředu neprozradil, a všechno najednou padne zase do starých kolejí. Dalším hlavním úkolem se totiž opět stane obsadit všechny podniky, vyhladit všechny rodiny, takže zase opakování toho stejného pořád dokola. Tím největším problémem jsou tedy pořád ty nachlup stejné situace a akce.

K tomu si přičtěte, že jízda v autech není žádná sláva a rozhodně jsem si ji nijak neužíval. Navíc sebou v podstatě pořád taháte svoje tři kolegy, takže zapomeňte na rychlá dvousedadlová superžihadla nebo třeba i ten náklaďák si vyzkoušíte jen výjimečně. Hra sice nabízí možnost měnit rádiové stanice, ale ty jsem po dobu hraní takřka nevnímal, možná i proto, že přesuny jízdmo jsou většinou velmi krátké. Po čase vás pak začnou štvát vyloženě drobnosti, prostě proto, že tam jsou. Můžete sice flirtovat s dámskými postavami, ale hovor je omezen vždy na dvě věty a konec. Takže když oslovíte třeba spoře oděnou dámu v nevěstinci, ona vám řekne něco ve smyslu: ahoj krasavče, ty vypadáš, že bys stál za hřích, vy jí polichotíte a ona vás v další větě doslova odpálkuje, řeknete si jen COŽE? Zvlášť, když se tento scénář opakuje jak podle kopíráku v dalších x případech. Když už jsme u těch ženských, kvituji s potěšením, že Electronic Arts dostali odvahu, takže o spoře oděnou dívku není nouze a bradavky, které můžete zahlédnout, na prstech co máte rozhodně nespočítáte. Chvályhodné je i to, že hra u nás vychází v češtině a nebojí se třeba ostřejších slov. Škoda, že některé ženské postavy mluví jako muži, tedy nepoužívají -la ve slovesech, překladatel tak evidentně nevěděl, jakou postavu zrovna překládá. Nepříliš dobře vypadají chyby v hlavních nápisech, třeba hláška “Konec štřelby”, kterou uvidíte kdykoliv vaši parťáci střílí z jedoucího auta, by se vyskytovat zkrátka neměla [obr. 15].

   

 

Po grafické stránce je hra obstojná, ostatně to můžete vidět na okolních obrázcích, jestli to ale v dnešní době stačí, posuďte sami. Povedené jsou modely aut, ale opět to není nic, čím byste se minutu kochali. Bohužel často se stane, že některé objekty nepříjemně doskakují a nedochází k tomu jen při rychlé jízdě. Ta má naopak svoje specifikum, zřejmě proto, aby byla zachována plynulost hry, se grafika v některých momentech velmi rozmazává, prostě najednou vidíte, že ostrost obrazu je ta tam. Nemůžu ovšem říci, že by to působilo nějakým výrazně rušivým dojmem. Na grafické kartě GeForce 8800GTX-786 byla hra na maximální nastaveni zcela plynulá a jen občas se počet snímků pohyboval kolem 40 za vteřinu. I audio složce není moc co vytknout a třeba namluvení postav je profesionální a rozhodně velmi povedené.

   

Na celé situaci je nejvíce zarážející fakt, že Kmotr II mohla být velmi dobrá hra. Její koncept se mi líbí a chápu, proč jej tak autoři vytvořili a co tím měli na mysli. Odpustil bych hře, že se nedrží děje ve filmu a některé scény vypráví po svém. Bohužel samotné hraní, a to je to, co nás hlavně zajímá, velmi rychle padá do stereotypu, takže často budete strojově vykonávat stále stejné úkony jen proto, abyste se pohnuli k lepším částem hry. A to je rozhodně špatně. Možná pokud si hru budete užívat po menších doušcích a nebudete ji muset hrát několik hodin denně, bude vás bavit víc. Během hraní jsem v určitých chvílích přemýšlel nad osmičkovým hodnocením, které v určitých fázích padalo k pětkovému, což přesně vystihuje pocity, jaké budete při hraní zažívat. Průměrně tak uděluji hodnocení 65%, za vyzkoušení hra určitě stojí, ale ne každému musí mix několika žánrů sednout.