Realtimové strategie nikdy nebyly příliš doménou konzolových her. Zkrátka mnozí si stále říkají, že není nad pořádnou myš, pomocí níž můžete hbitě reagovat, označovat své jednotky, zadávat jim úkoly, apod. V poslední době se však toto tabu zdá být překonané a vývojáři už dokázali zajímavým způsobem vychytat ovládání, aby bylo i s gamepadem příjemné. Ostatně příkladů bychom mohli najít hned několik. Nedávno jsme se zúčastnili Red Alert 3 akce od EA, na níž byla představena xboxová verze této hry a nutno podotknout, že s ovládáním jsme neměli vůbec žádné problémy. Revolučně pojaté ovládání chce mít i konzolové World in Conflict: Soviet Assault. Právě dnes recezovaný EndWar si však zrovna ovládání vzal snad jako základní cíl a dočkali jsme se opravdu revolučního pojetí. Tvůrci z Ubisoftu měli určitou výhodu, že se hra primárně vyvíjela právě pro konzole, a tudíž se nemusí až dodatečně trápit s tím, jak jednoduché ovládání pomocí klávesnice a myši převést na gamepad. A hned z úvodu musíme uznat, že se jim povedlo splnit stanovený cíl. Jak ale dopadla hra v jiných směrech?
EndWar nabízí hned trojici různých herních módů. Prvním z nich je nejlákavější Theater of War, prakticky klasická masivní multiplayerová online kampaň, v níž hrajete na náhodných mapách a snažíte se ostatní hráče obrat o jejich teritoria. Skrimish pak slouží hlavně k trénování, kdy si lze vybrat konkrétní prostředí a utkat se jak v multiplayeru, tak sám proti počítači. Inu a na závěr nesmí chybět ani běžná kampaň pro jednoho hráče. Po úvodních jednoduchých bitvách takříkajíc na rozehřátí si musíme vybrat frakci, za jejíž barvy pak po zbytek kampaně bojujeme. Na výběr jsou celkem tři: Američani, Evropané a Rusové. Prakticky žádné razantní rozdíly mezi nimi jsme nenašli, já jsem si osobně oblíbil ruská vojska, která vynikají hlavně velkou obrannou silou, i když jednotky nejsou až natolik útočně laděné, ani supermoderní.
Když už jsme si řekli, kdo vlastně proti sobě stojí, měli bychom rychle zmínit i základní příběhovou kostru a důvod celého konfliktu. Odehrává se v blízké budoucnosti, konkrétně v roce 2016, kdy nastává velká ropná krize. Zlato už nikoho nezajímá, středem pozornosti se stává právě tento černý nerostný zdroj. V tomto roce však jde pouze o takové na první pohled nevinné šťourání, které nakonec vyústí v roce 2020 v globální konflikt. Ano, svět se musí sakramentsky rychle připravit na třetí světovou válku. Všechno se odehrává na ohromné mapě celého světa, na níž jsou jednotlivá teritoria obsazená tou kterou frakcí. Inu a naším úkolem je pochopitelně s vybraným národem postupně obsadit celý svět. Taktizovat tedy musíte lehce i na této mapě, kdy si volíte, o jaké teritorium budete zrovna bojovat, abyste stále postupovali dál a dál a obsazovali stále větší část země. K dohrání se však nabízí hned dvě možné cesty. Jednou z nich je zabrat všechna tři hlavní města (Washington DC, Paříž a Moskvu), nebo právě spoléhat spíše na zajištění 28 sektorů na mapě. Možná to zní trošku jednoduše, ale vězte, že cesta k tíženému úspěchu není vůbec krátká. V každém případě tedy zavítáte na různá místa po celém světě i do odlišných prostředí.
Když už se dostanete přímo na bojiště, na první pohled se vám všechno zdá, jako kdybyste byli v nějaké 3D akční střílečce. Celkově nakonec ryze strategických prvků skutečně až tolik není a EndWar se obecně zaměřuje spíše na příležitostní hráče nebo začátečníky, a tak opravdoví hardcore stratégové si tady prostě úplně neužijí. V každé misi máte pro začátek přesně daný počet jednotek a jejich složení. V základu bychom je mohli dělit na pěšáky (ty dále na obyčejné s puškou nebo třeba s granátomety), vozidla a pak leteckou techniku. Běžně je kamera namířena z pohledu třetí osoby, kdy můžete libovolně pohybovat a koukat se kolem sebe a v rámci možností se i přesouvat na bojišti. Neustále přitom máte označené nějaké jednotky, přičemž se nemusíte přepínat přímo do jejich pohledu. Škoda, že nejsou jednotky trochu rozmanitější a neliší se od sebe. Nikde například nenajdeme jejich popis, útočné a obranné síly, apod. Zkrátka hodně věcí museli tvůrci oproti běžným RTS na PC zkrouhnout a zjednodušit. Absolutně také chybí jakákoli budovatelská část. Jednou za čas jen dostanete možnost přivolat si další posily, vyberete si, jaká to má být jednotka a pak jen počkáte, než vám bude na vybrané místo doručena vrtulníkem. To všechno závisí na speciálních velitelských bodech, které získáváte za různé obsazování konkrétních míst a ničení protivníků. Jednotlivé mise jsou různé, střídají se vesměs čtyři odlišné typy. Na nich jsme ale nenašli nic zajímavého ani převratného.
Někdy jde v misích o pouhé vyčistění od nepřátelských jednotek, jindy musíte zajmout nadpoloviční počet základen na mapě a po určitou dobu je bránit (režim Conquest), jindy ničíte pevně určené budovy, apod. Právě Conquest je přitom nejzajímavější. Na mapě vidíte několik malých základen, které musíte obsadit, zatímco protivník má pochopitelně stejný úkol. Jakmile pak vlastníte nadpoloviční většinu, začíná se odpočítávat čas. Za každou zajištěnou základnu navíc dostáváte bonusové velitelské body k přivolávání dalších posil. Tady si dokonce můžete i malinko stavět vylepšení vlastních bunkrů. Kupříkladu lze vybudovat vzdušnou podporu nebo i WMD (Weapon of Mass Destruction), tedy zbraň hromadného ničení. Tu pak lze použít v případě nouze a vězte, že vás dokáže sakramentsky zachránit, protože napáchá obrovské škody. Právě tento nápad se dost povedl a navíc vypadá k světu i po vizuální stránce. Teď už se konečně pojďme pustit na tu nejzajímavější část hry – systém ovládání.
Právě na prvky ovládání vás lákáme hned od začátku dnešní recenze. V čem je tento systém natolik revoluční? Inu, svojí přímočarostí, jednoduchostí a zároveň velkou efektivností při ovládání gamepadem. Aby toho nebylo málo, přinesl EndWar i nakonec skutečně fungující ovládání pouze skrz hlasové pokyny, přičemž k tomu musíte samozřejmě vlastnit ke své konzoli headset. Všechny své aktuální jednotky vidíte neustále v dolní části televize, a pouhým pohybováním šipkami na gamepadu měníte jejich označení. Stisknutím čtverečku se k nim dostanete i pohledem. Navíc lze dle libosti seskupovat jednotky do týmů a pak rozdávat povely klidně všem najednou. Právě to přitom funguje opravdu jednoduše. Stačí stisknout R2, a postupně vybírat. Nejprve číslo jednotky (vidíte také v dolní části obrazovky), pak co mají dělat a na závěr na koho nebo kam se vydat. Abyste si to mohli jednoduše představit, uvedeme si příklad: Unit 2 Attack Hostile 3. Toť vše, pak už jen stačí koukat, jak to jdou splnit. Jedná se opravdu o několik málo kliknutí a hotovo. Naprosto stejně funguje ovládání hlasem, kdy vlastně přečtete přesně zmíněnou větu. Pokud je chcete jen přemístit do bodu Alpha, stačí to jen pozměnit: Unit 2 Move To Target Aplha. Skutečně celý systém se nám zdá úplně krásně přehledný a rychlý. Už před vydáním nás na to tvůrci lákali, ale nevěřili jsme, že to bude v praxi takhle skvěle fungovat. Navíc co se týká hlasového ovládání, hra bez problému pochopí co jste chtěli říct, i když nemáte kdovíjak zázračnou výslovnost angličtiny.
Vizuální stránka nakonec samozřejmě není tak dokonalá, jak se jevila na vydávaných obrázcích před vydáním, ale jsme s ní spokojeni. Pochopitelně kdybychom se na hru koukali z klasického starého dobrého oddáleného pohledu, ani bychom si menších chybiček nevšimnuli. Jak jsme však již řekli, v EndWar se díváte z pohledu třetí osoby a kamera je hodně přiblížená. Jste tudíž přímo na bojišťi, což jednak zvyšuje atmosféru a více hru prožíváte, na druhou stranu právě lehce nedodělané drobnůstky nebo menší počet detailů je znatelný. Výbuchy i další speciální efekty se nám ale líbily hodně, a tak můžeme i grafickou stránku hodnotit vesměs kladně. Speciální zmínku si zaslouží určitě i Zbraň hromadného ničení, o níž jsme se dnes již bavili. Její zpracování se opravdu povedlo!
Osobně jsem skutečně nevěřil tomu, že mne někdy může i na konzolích naplno pohltit nějaká strategie. A EndWar to splnilo, hlavně právě díky výtečně vyladěnému a intuitivnímu ovládání, kdy jsem si ani nepřipadal, jako bych v ruce držel PlayStation 3 gamepad. Za to si tvůrci rozhodně zaslouží velkou pochvalu. Ohromující a krásné je i vizuální zpracování, které jen dolaďuje skvělý dojem ze hry. Abychom však jen nechválili, musíme závěrem zmínit i nějaké stinné stránky. Občas jsme měli problémy s kamerou a celkovou orientací v terénu, hlavně při soubojích ve městech. Příběh taktéž není zrovna dvakrát geniální, ale větší zábavu si stejně užijete v multiplayeru, kde je to skoro jedno, a tak jeho odfláknutí tvůrcům ani zas tak nezazlíváme. Spíše bychom pro příště ocenili možná více strategických prvků a nutnosti rozmýšlet a taktizovat, ale také větší variabilitu jednotek a rozlišení jednotlivých frakcí. I přes zmíněné výhrady nakonec PlayStation 3 verzi EndWar udělujeme solidních 82%. Úplně dokonalé to není, ovšem zábavy si užijete dostatek.
