Terrorist Takedown – Covert Operations

I u nás byla nebyla jednou jedna dlouhá doba, ve které bylo hned každému jasné, kdo je tu náčelník chránící zájmy svého kmene, potažmo celého ocelového bloku spřátelených soudružských kmenů. V této době bylo dosti jednoduché najít nepřítele, který se ze všech sil snažil podkopat naše vzkvétající kmenové společenství, který záviděl naše výdobytky na poli vrcholového zemědělství, průmyslu, ale i společenského života. Proti tomuto nepříteli však hrdě stála armáda úderníků, jejíž ozbrojenou pěstí byla neméně hrdá armáda povinně odvedených branců, kteří si dva roky vyplachovali hlavu národním mokem, desítky a stovky kilometrů daleko od svých rodin. Na druhé straně barikády to vypadalo do značné míry podobně, i tam existovalo na všech frontách riziko útoku závistivého nepřítele, společensky i materiálně zaostalého, proti kterému byl ale na stráži neustále nějaký geroj (namátkou třeba John Wayne, John Rambo, malý Johny nebo třeba Dolph Lundgren). Když vzájemné nebezpečí pominulo a doposud znepřátelené kmeny se začaly mít aspoň v rámci možností zase rády, spousta človíčků byla zmatena. Bylo nutno co nejrychleji zase najít nějakého toho darebáka, na kterém by se demonstrovala zkaženost vnějšího nebo naopak čistota našeho světa. A jak to dopadá, když se podobného tématu chytne nějaký scénáristický nadšenec, to vám povím v prvních pohledech na nedávno vydanou demoverzi našlápnutého titulu Terrorist Takedown – Covert Operations.

Není promo jako promo. Občas dokonce promo ani není…
Já jsem teda sice jen obyčejný student fyziky, světem velkého businessu celkem nedotčen, sotva si pamatuju třeba ta moudra o zákonu poptávky a nabídky, ale… ale neříkal někdy někdo něco o tom, že pokud chce kdokoliv cokoliv prodat, tak by o sobě měl dát nějakým způsobem vědět?? Já tedy chápu, že ne všichni mají peníze na skutečně masivní letákovou kampaň (a říkejte si tomu třeba extrém), ale přátelé – pokud se někdy rozhodnu udělat nějakou hru, a to se může klidně stát, tak se pod ní nejen podepíšu, ale přinejmenším ji udělám nějakou solidní webovou prezentaci! A určitě u toho uvažuji alespoň v těch mezích, že ne každý se bude shánět po webu vývojáře, aby se odtud dostal k nějakým zaručeně poutavýmu informacím o budgetové hře…
Pro pořádek tedy dodávám, že hru mají na svědomí polští City Interactive a jedná se o další z řady pokračování k původní arkádě z roku cvo tausnt und draj.

Drogy jsou špatné, áááno?
Aby to podle prvního odstavce nevypadalo, že jediným uživatelem drog tady jsem já, pokusím se na tu kostrbatou myšlenku tak nějak navázat. Ztělesněním samotného Dobra tady na Zemi je, jak jinak, americká armáda. Ta je složena v převážné míře ze zelenáčů, kteří se nechají při jedné z pravidelných toulek jihoamerickou džunglí pobít jak partička vepříků od zlých, zákeřných a zuřivých Kolumbijců. Ti pomáhají Satanovi v jeho zaběhnutém drogovém businessu, což samozřejmě nemůžeme potřebovat. Co na plat, kde nepomůže ani Četa® zelenáčů, tam musí nastoupit další Rambo® ze slavného rodu Rambů, kteří zatočili nejen se zlým šerifem, ale i s Rusy ve vietnamské džungli nebo afghánských horách. Možná tomu teď nebudete věřit, ale tím Vyvoleným se máte stát právě vy!

Pokud odhlédneme od úvodního filmečku s onou nešťastnou zápletkou, nabízí demo právě dvě natřískané mise. Hned ta první je zajímavá tím, že rovnou na startu září uprostřed hustého zeleného porostu jakýsi žlutý objekt, ve kterém by Erich von Däniken zcela jistě uzřel další ze známek prastarých mimozemských civilizací. Po několikerém vybouchnutí však bylo experimentálně prokázáno, že se jedná o vojenský stan logicky obložený nášlapnými minami. Jelikož je ale heslem dne Nemysli a postupuj!, vypnul jsem chápač a nechal se unášet v rytmu střelby lineárním herním prostředím.
Ptáte se, co to znamená ve starobylé řeči Inků? No asi takhle – představte si jakýkoliv díl Delta Force, odkud vezmete ohromě promyšlenou zápletku a přibližný způsob rozestavení nepřátel. Vezměte kteroukoliv starší střílečku (např. Blood nebo prostě cokoliv jiného), odkud získáte výdržnost a inteligenci nepřátel. A nakonec sežeňte tubu Kanagonu nebo jiného výkonného lepidla, kteréžto aplikujete na plochy, kde se mají nepřátelé nadobro zastavit (čili většinou cca metr dva od výchozí pozice). Tohle všechno hoďte do mixéru, přidejte kyblík zelené barvy, rozmixujte a za stálého míchání vylijte do haj… ehm zabalte do zip archivu, prdněte na net a doufejte, že si někdo koupí plnou. Obě mise jsou zcela bez nápadu, prostě jen chodíte a střílíte. Kdyby měl někdo chuť si tyto báječné chvilky pod psa prodloužit, může zvolit echt hártkór obtížnost, kterážto je jen o chlup náročnější než pohádka o Červené Karkulce.

Co se týče grafiky a zvuku, řadí se hra z dnešního pohledu k podprůměru, nicméně neznamená to, že byste při hraní přišli o zdraví. A takhle je to vlastně s celou demoverzí – nuda, nuda, šeď, šeď, vhodná tak maximálně pro zkrácení dlouhé chvíle. Nákup plné hry bych v tomto případě snad ani neriskoval.
A teď mě prosím omluvte, musím jít zkonzultovat své další texty s Adalbertem Kolínským a Eliškou Kutnohorskou…